Island: Zlom litosférických desek Thingvellir, vodopády Hraunfossar a Barnafoss a lávové tunely Surtshellir

Ráno se probouzím jako první a když rozepínám nočním deštěm orosený stan, s potěšením zjišťuji, že mžourám do sluníčka. Jdu se projít po okolí a s nostalgickým úsměvem dýchám ten čistý chladný vzduch, dýchám sever. Už je to dva roky, co jsem naposledy byla v Norsku. Island je ale přeci jen jiný. U krajinného rázu je to samozřejmost, ale čekala jsem podobnou atmosféru, jako je ve Skandinávii. Pocit nekonečna, kdy celý den jdete tundrou a nepotkáte jediného člověka. Pocit volnosti, lehkosti, absolutní svobody, kdy nejste ničím a nikým kontrolováni, pocit, kdy běžíte jasnou nocí pod půlnočním sluncem nebo v mechu stopujete sobí stáda... Na Islandu tohle není. Je to jiné. Vezme vám sice dech, ale musíte si dát pozor, aby vám ho vrátil.

---

Po troše filozofování a sporé snídani se vydáváme na cestu k tektonickému zlomu Þingvellir. Je to místo, kde se střetávají severoamerická a eurasijská litosférická deska. Každý rok se od sebe vzdalují zhruba o 4cm a už mezi nimi zeje pořádná díra. V důsledku toho se okolí často otřásá, ale my máme smůlu. Ne, že bych toužila po přírodních katasftrofách, ale takové malé zemětřesení by mohl být super nový zážitek. Vybuchující sopka by byla ještě lepší.

Už z dálky vidíme obří parkoviště a kavalérii turistů proudící po prašné cestě podél černé kamenné hradby. Když projíždíme kolem skal, mihne se nám v zorném poli vodopád. Po příjezdu se jej vydáváme hledat - díkybohu opačným směrem, než se ženou davy. Vede k němu docela krátká nezpevněná cesta přes louku, která záhy zatáčí do skal. Tam už je udělaný dřevěný chodník vedoucí přímo k vodopádu.

Vodopád vytéká do malebného údolí, které vzniklo právě odsouváním litosférických desek.





Zlom se nachází v těsné blízkosti jezera Þingvallavatn, což je největší přírodní jezero na Islandu. Kanály s vodou se táhnou téměř až k puklině.



Na místě se od roku 930 scházel islandský parlament.



A taková je dnešní realita:



Pohled na puklinu a okolní kopce z vyhlídky.

Po obědě z plechovky vyrážíme dál, doufajíce, že horská silnice vedoucí podél západního okraje ledovce Langjökull už bude otevřená. Davy turistů konečně necháváme daleko za sebou a můžeme si v klidu vychutnat surovou islandskou přírodu.

V dálce vidíme jihozápadní cíp ledovce Langjökull.

Přání se nám bohužel neplní, silnice F550 je podle značky neprůjezdná. Začínám agitovat, abychom nebyli máčky a zkusili to - kam zatím dohlédneme je silnice docela v pohodě - ale než se stihneme dohodnout, z protisměru se přiřítí týpek v obřím džípu a už z dálky na nás mává rukou, jako že ne. Je nám jasné, že když to neprojel jeho vytuněný teréňák, naše rozvrzané autíčko nemá šanci. Odbočujeme teda na silnici 52, která je o poznání delší a nic zajímavého nás na ní nečeká.

Cílem dneška jsou lávové tunely v čele s jedním z nejznámějších, Surtshellirem, ale předtím se ještě zastavujeme u vodopádů Hraunfossar a Barnafoss, ležících od sebe jen pár desítek metrů. Hraunfossar je specifický tím, že v podstatě vytéká ze skály, kdežto vody Barnafossu zase omývají přírodní skalní most.

K tunelům musíme popojet ještě o kousek dál na sever po silnici F578 - jak už z názvu vyplývá, pouze pro auta 4x4. K jeskyním by ji však zvládl i běžný osobák, dále do Studeného údolí už pro menší auta nemá smysl jezdit, protože na cestě jsou dva těžké brody.



U lávových tunelů se nám líbí. Tušili jsme, že čelovky přeci jen nějak využijeme (přes noc je na Islandu stále světlo, takže pokud se nechystáte do podzemí, můžete je s klidem nechat doma) a jednu z jeskyní zkoušíme prozkoumat trochu hlouběji. Jelikož jsme tu teprve koncem června, v jeskyních je ještě sníh.



Procházka lávovým polem je fajn; od provizorního parkoviště vede pěšina ohraničená řetízkem a jelikož země se různě prohýbá a na některých místech dokonce i propadá, přemýšlíme, zda je to pro bezpečnost turistů nebo ochranu islandských lišejníků. Za druhou jeskyní už řetízek končí a dál je cesta značená jen kovovými tyčemi vraženými ve velkých odstupech do ztuhlé lávy, tak doufáme, že se nepropadneme.



Surtshellir. Po jiných turistech zde není ani památky, takže si můžeme v klidu vychutnávat netypickou krajinu i focení v jeskyních.





Obdivujeme ztuhlou lávu a trošku nás mrzí, že tu žhavou, tekoucí, se nám vidět nejspíš nepoštěstí.



Po prohlídce lávových tunelů je sice ještě poměrně brzy, ale u nedaleké řeky se nám natolik líbí, že u ní stavíme stan.

Vegetíme u vody. Ve spacácích. Dokud se nás nevrhne roj extrémně protivných mušek a nevyženou nás schovat se do auta. U cesty parkuje karavan, ale k večeru odjíždí i on a my jsme tu tak úplně sami.