Rumunsko: Hororová túra na 12 Apostoli (den 3.)

Když píšu hororová, myslím to doslova. A ne v kontextu toho, že by to snad bylo vyčerpávající nebo nudné. Bylo krásné slunečné ráno a nic nenasvědčovalo tomu, že nás odpoledne čeká doslova úprk o život. Po dvou spíše přejezdových dnech jsme konečně sbalili batohy a vydali se na celodenní výšlap ke skalním útvarům 12 Apostoli.

První budíček mi připravily ranní mrazíky, takže jsem si šla do auta pro deku. Druhý budíček už bylo pro změnu zase vedro. V 7:00. O prázdninách. Rumunsko vás prostě nenechá vyspat.

Sbalili jsme krosny na celodenní výlet a vnořili se do lesa. 12 Apostoli měly být skalní útvary sopečného původu na hřebeni zdejších hor. Jestli je chcete vidět, nakopněte si google.

Začátek túry byl fajn - první dva kilometry totiž existovalo i značení, ale pěšina se záhy rozdělila na několik pramenů a každý vedl jinam. Tak jsme šli tou nejprošlapanější.

Chyba.

Poté, co jsme se vyškrábali do jakéhosi strmého kopce a pod paprsky nyní již nepříjemného slunce propotili trička, zjistili jsme, že jsme došli na konec cesty; dál už byl jen les a za ním pastvina. Nenápadně jsme se pokusili vmísit mezi krávy; z vrcholu kopce byl aspoň dobrý výhled. Hory, ke kterým jsme měli dojít, byly úplně na druhé straně kotliny, kterou jsme obcházeli, ale to sedělo - podle mapy národního parku se nesmělo jít přímo (cestu blokovaly soukromé pozemky), takže se muselo celé údolí obejít po hřebenu velkým obloukem.

Nakonec jsme zase slezli zpátky k rozcestí a zkusili jinou trasu - o pár kilometrů dál a po přelezení pár závor jsme od jednoho Rumuna se sekyrou (radši jsem ho nefotila) zjistili, že jdeme skoro dobře; jen nás nasměroval kamsi do luk. Vyrazili jsme tedy kolem krav, pořád nahoru zelenými pastvinami, až jsme se rozhodli dát pauzičku. Otráveně jsme seděli na ohradě a nadávali na rumunské turisté značení, až jsme tam přímo na sloupu našli onu ztracenou značku.

Při dalším stoupáním pastvinami jsme občas narazili na další značky, ale celkově byl výstup dost intuitivní. Při přelézání jedné ohrady se ozvalo ostré štěkání psa, ale naštěstí byl zavřený. A pak poprvé zahřmělo. Ale nebe bylo modré, jen daleko za našimi zády se sbíraly mraky, ale byly daleko, daleko, až na horizontu "na druhé straně" širokého výhledu na krajinu.

Šli jsme dál a konečně se vymanili ze zajetí luk; vstoupili jsme do lesa, nejprve vysokého a smutného; byl takový... mrtvý, seschlý. Ale jako potvrzení toho, že jdeme konečně právně, nám byla turistická informační tabule, kde jste mohli hádat otisky tlapek lesní zvěře. Bouřkové mraky byly pořád daleko, ale i nebe nad námi se začalo trošku zatahovat. V momentě, kdy jsme se konečně dostali do výšky zhruba 2000m n. m. a začali se prodírat zakrslými borovicemi, začalo poprchávat. A nám pořád nedošlo, o co jde. Protože pořád svítilo slunce...

Poslední fotka předtím, než jsem schovala foťák - museli jsme se prodírat skrz stromky a nechtěla jsem ho poškrábat. Dostali jsme se už skoro nahoru na hřeben, 12 Apostoli téměř v dohledu...

Ještě jsme ušli pár set metrů klečí, ale pak se horami rozeznělo temné dunění. Nebe se zatáhlo; vzápětí znova zahřmělo a spustil se šílený slejvák. Než jsme vůbec stačili popadnout dech a stanovit další postup, černé nebe rozčísl blesk a sjel někam kousíček od nás; hned vzápětí rána jako prase, a další blesk, skoro na dosah. Ta bouřka, kterou jsme viděli ze hřebenu, a které jsme přiřkli hřmění, byla bouřka jiná. A zatímco jsme jí přičítali hromobití, za hřebenem zalesněných hor, přes který jsme nemohli vidět, si na nás počkala bouřka další.

Ještě nikdy neuhodilo tak blízko mně. A ten pocit nebyl dobrej. Popadli jsme batohy a rozběhli do zběsile dolů, pryč z odhalené kleče, kde jsme byli nechránění jako zajíci prchající po holé pláni. Když jsme konečně setřásli bouřku a vyběhli z lesa, znova vysvitlo slunce, ale jelikož jsme zjistili, že se přímo před námi hrne další bouřkové mračno, naznali jsme, že dokončení túry si nelajzneme a raději jsme zahájili sestup do tábora. Nebýt tolik otřesení tou bouří, která nás nachytala tam nahoře, asi bychom šli dál, ale byli jsme opravdu vyděšení - těžko se to popisuje, ale bouřka v horách je bouřka v horách, a já toho musím ještě spoustu procestovat.

Dobře jsme udělali; při sestupu loukami se přímo od Apoštolů přihnala ještě třetí bouřka a nakonec se nebe zatáhlo úplně.

Den končíme sušením zmoklého oblečení v autě. Příště se můžete kromě kaňonů těšit na naprosto peckoidní hejno přinejmenším padesáti čápů, kteří okupovali borovicový lesík poblíž jeskyně, do které se taky mrkneme.