Rumunsko: Krojovaní domorodci, první nádech přírody a marné hledání kláštera (den 2.)

Ještě dnešní den musím bohužel nazvat přejezdovým, ale zítra už se konečně dostaneme do přírody. Budíček nám v 5 ráno připravili místní, když hnali krávy po prašné cestě hned vedle za hradbou keříků někam na pastvu. Naštěstí jsme byli dostatečně obezřetní a nepostavili si stan na cestě, ale v poli. Pořád kolem nás létá nějaký hmyz. Bzučí každej druhej keř. Štěkají psi. Začínám si uvědomovat, jak jsem zmlsaná tichou Skandinávií, kde na vás útočí pouze komáři, a to jen na některých místech a v některých měsících.

Je 9.6.2014, pondělí, takže by člověk očekával, že aspoň určitá část Rumunů bude v práci, ale na každém nároží vlají vlajky, zametají se ulice, chlapi jsou oděni ve staletých oblecích a ženy v krojích jako při nějakých hodech a samozřejmě - všichni pochodují po silnici, po které se (marně) snažíme projet. Pokud jsem si až doposud naivně myslela, že ještě dneska stihneme túru na 12 Apostoli, mé ideje se definitivně rozplývají. U některých pochybněji vyhlížejících domorodců si nejsme jistí, zda nás stopují nebo žebrají, co já vím - ale po silnicích chodí všichni, mladí, staří, krávy, děti. A hlavně ty krávy. I když oproti Gruzii je to piánko, v Rumunsku jsou totiž krávy vychované, ani nezabučí a jdou spořádaně po krajnici. Na rozdíl od oněch oháknutých domorodců.

To jsem vám zapomněla napsat u přejezdu Maďarska - v jedné vesničce jsme radši dost rychle ujížděli, když se k našemu autu vrhla skupina poněkud nebezpečně vyhlížejících snědých místních v orvaných tričkách. Pro úplnost dodám, že M. si totiž koupil nové auto, takže místo abychom se maskovali ve staré ojetině z minulého století, na první pohled jsme vyčuhovali. Dojem, že sem nepatříme se ještě prohloubil, když jsme projížděli kolem místního autosalonu, kde měli vystavenou nablýskanou takovou tu super-archivní škodovku, víte, kterou myslím? Stodvacítku, asi? Jezdili v ní esenbáci.

Chybět nesmí ani klasický povoz taženými koníky a čápi na kandelábru.

Za co musím Rumunsko pochválit, jsou semafory. Jako v jiných jižanských zemích tu mají ty super semafory, co odpočítávají čas. A my jedem. Jedem... jedem dlouho... jedem do háje. Jak jinak. V Rumunsku není zrovna kvalitní dopravní značení a pokud už tu nějaké je, je zpravidla schované za stromem či za keřem. Klášter Barsana se kvůli naší neschopnosti nekoná. Silnice, která je v mapě zaznačená žlutě, je pěkně šílená polňačka. GPS nás zase vede úplně opačným směrem. Zkoušíme obě varianty, ale končíme kdesi v divočině, kde se nám sice snaží poradit místní stařenka, ale domluva dost vázne a polňačka se pak pro nás navíc stává nesjízdnou:

Pokoušíme se trefit zpátky na silnici a jedeme dál. Všude je plno vesnic, lidí. Po pár hodinách se naštěstí dostáváme nahoru do kopců, kde si děláme pauzu, ošplíchneme nohy v řece a jdeme omrknout okolí. I přesto už je cesta dost únavná.

Bavíme se aspoň situací s hodinami - na každém kostelíku ukazují jiný čas. Nakonec nám dochází, že jsme asi v jiném časovém pásmu, ovšem oficiálně je to občas o půl hodiny, občas o dvě. V Rumunsku je čas irelevantní! Což dokládají i nikam nespěchající místní, kteří v dobových ohozech posedávají na dřevěných lavičkách před svými staveními a žvýkají stéblo trávy.

Jak jsem již psala - krávy chodí vychovaně po krajnici. Samy. Dodnes mne zajímá, jak si je pak domorodci sbírají.

Dalším rumunským fenoménem je ježdění v protisměru - ani to zde nemají vyvedené k dokonalosti tak jako v Gruzii, ale zdatně jí sekundují. Co na tom, že chceme jet. Rumun z protisměru přejíždí do našeho pruhu a staví čelem k nám před barákem, z jehož okna se vyklání nějaký další týpek. Mysleli jsme, že si třeba jen něco předají, ale mezi dvojicí se rozjela živá diskuse, ke které se brzy připojili další členové rodiny z baráku.

Nejzachovalejšími budovami v Rumunsku jsou samozřejmě sakrální stavby:

Po silnicích také běhá spousta opuštěných psíků. Ale už jsme viděli i celé dvě kočky!

Hledáme národní park (nezabíjejte mě, zapomněla jsem jméno), kde nás má čekat túra na 12 Apostoli. K našemu velkému šoku se nám jej podaří najít; co už však nenacházíme je místo na spaní. V okruhu 30ti km široko daleko není žádný volný plácek, jen ploty, pastviny, soukromé pozemky a domky. Jezdíme sem a tam, až se nakonec poraženě vracíme k závoře před vstupem do parku - je tam "parkoviště", hlína, štěrk. Jdu omrknout okolí a co nevidím! Trochu offroad rozbahněná cesta a za ní plácek... Jdeme ještě dál a za skálou nacházíme opuštěný lom, vedle teče řeka, jsme tu schovaní ze všech stran - z jedné strany les a řeka, z druhé skály.

Na planině pod lomem se očividně pracovalo se dřevem, všude jsou tu piliny. Vyspíme se na měkkém!

Na večer přijíždí po krkolomné cestičce v půli svahu červené auto, ale o hodinu později zase odjíždějí.

Z dneška nejsme nadšení. Podle mapy jsme měli strávit většinu dne na silnici první třídy, ale věřte mi - tolik děr jsem v životě neviděla (až v Gruzii). O charakteru děr v těchto dvou zemích by se dala napsat komparativní studie ;) Zatímco v Gruzii jsou díry obvykle přes celou šíři silnice, v Rumunsku jsou menší, ale zato frekventovanější. Silnice tu jsou vlastně takové kropenaté. Samozřejmě jsme narazili i na kvalitní cesty, ale nebylo jich mnoho a bylo vidět, že jsou čerstvě postavené. Pochvalu mají Rumuni za dálnice - proti našemu tankodromu je to pohádka. Každopádně, nelichotivá bilance dnešního dne je ujetých 250km - za celý den.