Rumunsko: Padesát čápů na stromech, kaňony a Sugo cave (den 4.)

I tento den začal zdánlivě nevinně. V 7:00 nás probudily bagry - nejdřív jsme se lekli, že jedou do lomu, ale naštěstí jen projížděly po polňačce na druhé straně řeky. Ocákali jsme se v potoce a mohli jsme vyjet. Podařilo se nám zabloudit hned v prvním větším městě, kde jsme si udělali kolečko a nakonec omylem našli správnou odbočku. Venku je hrozný vedro. Po silnici jezdí víc koňských povozů než aut. Rumuni jsou eko ;)

Čápi nás přepadli až večer, ale my to vezmeme hezky chronologicky od rána. Opět omylem nacházíme první částečný cíl dnešního dne - soutěsku, jejíž jméno jsem zase zapomněla.

Po poledni jakýmsi zázrakem nacházíme i Lacul Rosu (Červené jezero), což je zatopené jezero... jo, uvědomuji si, co jsem právě napsala. Zatopený les, kde se vlivem sesuvu půdy vytvořila hráz, voda zatopila údolí a hle, máme jezero. Je speciální tím, že z vody stále trčí zbytky kmenů.

U jezera bylo placené parkoviště, ale jako správní Češi jsme na silnici našli jediný flek bez zákazu stání. Ale na to musejí být zvyklí, když tu mají i český pivo!

Cesta je opět za všechny prachy - v horších horských úsecích rozdrbaná z obou stran, v lepších úsecích nás zase doprovázejí čtyři hafani.

Odpoledne se stala další nevídaná věc - M. zmerčil ceduli propagující Sugo cave, takže jsme se k ní vydali a trefili hned na první pokus! Zaparkovali jsme u pramínku vyvěrajícího z prostředku cesty a vyšplhali se do strmého kopce, kde bylo odpočívadlo. Tam nám vysvětlili Rumuni z nedalekého srubu, že vstup do jeskyně je placený (5 éček). Měli na sobě speleologické vybavení, ale jeden z týpků, který uměl docela obstojně anglicky! nás ubezpečil, že v jeskyni je to easy, že má několik pater a že jedno je přístupné i pro turisty bez jištění. Vylezli jsme další kopec, kde nám přes vstupem do jeskyně vrazili do ruky děla (takové ty velké svítilny) se slovy, že v jeskyni není elektřina, jen tma a bahno ("no electricity, just darkness and mud") a zavedli nás dovnitř.

Sova:

Průvodce nám dělal onen anglicky mluvící Rumun, jeskyně byla pěkná, opravdu hodně zabahněná, ale pěkná. Byla mokřejší než naše jeskyně a jak nebyla upravená pro veřejnost, normálně jsme museli šlapat přes krápníky. Zvyklá na naše úzkostlivě střežené jeskyně mi to přišlo trochu jako barbarství. Rumun nám dal o Sugo cave krátkou přednášku; tvoří ji 4 patra, jedno je přístupné pro turisty, zbytek je přístupný jen s jištěním a plazením. Má 7 dómů a pojmenované některé krápníky. Na stěnách byly taky černé šmouhy; když se na to ptala, průvodce nám vysvětlil, že jsou to saze od pochodní, kterými si zde svítili prvotní průzkumníci.

Po průzkumu jeskyně jsme se rozloučili se skupinkou speleologů a šli si uvařit večeři. Slunce už pomalu klesalo, takže jsme chtěli zakempit někde poblíž; popojeli jsme do luk kousek od jeskyně, když jsme spatřili první tři čápy.

Stáli nehybně na sloupu jako sochy. Fotím, fotím; nakonec vylézám z auta, abych měla lepší úhel, stejně tu nikdo nejezdí. No a jak tak fotím a otáčím se k lesu, najednou vidím dalších deset čápů, kteří si hoví v borovicích.

To už na ně nevěřícně čučím jako vejr a zuřivě mačkám závěrku, protože tohle jsem ještě nikdy neviděla. Ale po deseti minutách už není co víc fotit, čápi pořád jen sedí a klapou zobákama, a tak se vracíme k původnímu cíli - najít místo na spaní. Obklopují nás pole a překrásná luka, ale nikde není místo na auto.

Když se pak mimoděk otáčím a koukám za nás, zda jsem náhodou nepřehlídla nějakou slibnou odbočku, tak to teprve vidím.

Nejdřív mrkám, protože si myslím, že to je prostě nějakej přelud, jen hromada igelitových sáčků pohybujících se ve větru... ale pak otvírám okýnko a slyším docela děsivé klapání zobáků a vím jistě, že ta hromada bílých teček prostě nejsou sáčky. Ale Čapí les.

Celé pásmo lesa se mi nevlezlo do záběru a když jsem to fotila jako panorama, čápi zase nebyli skoro vidět - nadcházející fotky berte jako dokumentační a holt mi věřte, že jsme jich s M. na celém lesíku napočítali opravdu okolo padesáti.

Čápi děsivě klapali zobákama, ale neútočili. A jelikož jim lesík nestačil, menší skupinky okupovaly i dva osamělé stromky.

Nakonec jsme se vrátili na půl cesty k jeskyni; trochu na drzo jsme vjeli na louku a nechali auto na zeleném plácku u potoka. Sice jsme byli ze silnice jako pěst na oko, ale po těch pár dnech v Rumunsku jsme nabyli dojmu, že je totálně "chill", takže už nás to nijak nestresovalo.