Bosna: Haldy odpadků a krásné jezero Trnovačko

Po střelecké noci nám spánek není dopřán ani ráno, kdy se zhruba od pěti hodin údolím rozezní muslimské modlitby. Jitro nad bosenskými kopci má ale něco do sebe. Balíme saky paky a míříme k perle Bosny (technicky vzato Černé Hory), jezeru Trnovačko.

---

První ráno v Bosně. Takový příjemný výhled ze stanu...

U Sarajeva postavili kousek dálnice. Zážitek je to jako ze Severní Koreje. Za třicet minut průjezdu nepotkáváme živou duši. Ani jedno auto. Dálnice je hezká, hladká, pustá. Zbytečná.

Perličkou Bosny jsou potom jejich továrny. Normálně stoupá pára či kouř z komínů. Ale v Bosně stoupá z celé budovy.

Před branami národního parku Sutjeska si někdo vytvořil menší skládku. A tak je to všude, kde zastavujeme. Bordel a odpadky. Ale asi za to nemůžou. Něco jako kontejnery tu totiž není k nalezení, a když už ano, jsou to obří kovové nádoby na všechno. Ať žije třídění odpadů.

Jinak je tu ale moc krásně. Projíždíme nádhernou, až na ty odpadky neposkvrněnou krajinou, kolem kaňony, strže, lesy, hory, jezera. A pořád žádné minové pole.

Výchozím bodem k jezeru Trnovačko je sedlo Prijevor, kam se dá dojet pohodlně teréňákem, méně pohodlně i obyčejným autem (za relativního sucha). Po hlavní silnici dojedete do obce Tjentiště, kde je u opuštěné benzínky dokonce i směrovka do kopců na Maglič. Po této cestě, nejdříve plné děr a výmolů, posléze se měnící na úplnou lesní cestu), jeďte pořád nahoru a intuitivně ignorujte drobné odbočky. Pokud dorazíte k závoře, kde od vás správce parku s mírnou hladinkou vybere pár eur nebo bamů, už se prakticky není kde ztratit, jen dejte pozor, abyste na poslední lesní rozdvojce nepokračovali nahoru na Maglič (vlevo), ale odbočili vpravo na Prijevor.

V sedle Prijevor, nad nímž se zleva tyčí nejvyšší bosenská hora Maglič, na nás čekala studená sprcha v podobě "parkoviště" plného aut, ale záhy se ukázalo, že většina turistů už se od jezera vrací nebo mizí na trase na Maglič, případně v pralese Peručica. K jezeru vede z Prijevoru dokonce značená stezka. Trek zabere ani ne půl dne, záleží ale, jak dlouho se chcete ráchat v jezeře.

Túra k Trnovačku je relativně nenáročná a vede nádhernou krajinou. Dole pod zubatou skálou se navíc rozkládá unikátní prales Peručica.

Při cestě k Trnovačku musíte projít hranicí, jezero leží už v Černé Hoře. Tady začíná pro mě absolutně nelogická část cesty - místo, aby dál vedla po vrstevnici kolem Magliče, musíte slézt úplně dolů do údolí a vzápětí to celé zase vyšlapat zpátky nahoru za zalesněnou morénu, kde je jezero.

U jezera od vás místní ranger/pohraničář/správce "kempu" vybere po euru a omrkne pasy, kolik se platí za stanování netuším, ale asi to také nebude moc. Trnovačko má tvar srdíčka, ale jelikož neslézáme z Magliče, o tento unikátní pohled přicházíme. Na to, abychom se ještě škrábali někam výš, je už moc velké vedro a voda v jezeře příjemně osvěžující.

Nebe bylo modré, a tak nás při zpáteční cestě samozřejmě chytla naprosto nečekaná, brutální bouřka. K autu se vracíme promočení, pasy navlhlé, nálada nalomená. Jak rychle však bouřka přišla, tak taky odešla. Všechna ostatní auta spolu se sklánějícím se sluncem mizí, až už jsme v Prijevoru úplně sami. Na večer za námi ještě přichází místní ranger Viktor a rukama nohama si s námi povídá. Zve nás taky na kafe k sobě na salaš, ale ta je daleko za kopcem a našim nohám se po útěku před bouřkou už nikam nechce. Loučíme se a v naprosté samotě si užíváme západ slunce nad horami.

V noci pak začalo znova hřmět, stan se pod nápory větru takřka skláněl k zemi a já se vyhrabala ven, abych zjistila, odkud se blíží bouře a zda jde na nás. Jaké bylo mé zděšení, když jsem nespatřila jednu, ale rovnou čtyři vzdálené bouřky, které metaly blesky ze tří světových stran!

Kromě bouřek jsem ale spatřila i to nejhezčí, dechberoucí, co vám bohužel neukážu - tu neuvěřitelnou, černočernou oblohu nad námi protkanou miliony hvězd a zářící mléčnou dráhou. To se vážně popsat nedá a v Česku asi vidět nelze. Nerada sem dávám nekvalitní foto, ale aspoň nástin, abyste pochopili, jak to vypadalo... A i když to nevypadá ani jako fotka, ale přešumovaný plátno, berte v potaz, že to je vážně jen ilustrační, foceno ve spěchu ze střechy auta (to je to, co připomíná jezero) a jen jedna expozice, žádné složeniny (tehdy mi to nedošlo, no). Každopádně mě tato noc donutila, abych si konečně o focení nočního nebe nastudovala víc a kupodivu se zdá, že by to mohlo jít i s tou mou amatérskou krabičkou, takže v létě natrénuju a 2019 vás zahltím snad kvalitníma bezšumovýma fotkama z půlnočního Kyrgyzstánu!