Černá Hora: Policejní budíček, turisty obležený Durmitor, vyhlídka Čurevac a Černé jezero

Národní park Durmitor patří k nejnavštěvovanějším místům v Černé Hoře, a podle toho to tady taky vypadá. Když se u Černého jezera srážíme s pěti autobusy asijských turistů, chce se mi prchnout někam do hor. Jak už tomu naštěstí bývá, dámy v sukních a žabkách zavěšené na svých manželech s foťáky se selfie tyčemi svoji vyčerpávající kilometrovou túru od parkoviště k jezeru končí u první lavičky s výhledem na vodní hladinu. Jakmile tedy vkročíme na okružní trail kolem Černého jezera, jsme už zase sami.

---

Konec června v Černé Hoře je horký. Neumím si představit, že bych v tom pařáku lezla kilometr převýšení na Bobotův Kuk (nejvyšší místní vrchol, viz foto níže). Les kolem jezera naštěstí funguje jako skvělá klimatizace.

K Černému jezeru vedou z Žabljaku směrovky, takže se nelze ztratit. Od parkoviště, kde zaplatíte vstupné do NP (pár euro, tuším 3e na osobu/den) pak vede asfaltka až k jezeru, které je výchozím bodem na túry k okolním vrcholům, vpravo na fotce např. Crvena Greda.

Dál míříme k vyhlídce Čurevac a já si tu začínám pomalu připadat jak v USA. Početná skupina turistů v obuvi zcela nevhodné pro místní hornatý terén si to maže vzhůru kolem zábradlí, ale končí asi po sto metrech u první lavičky s výhledem na údolí. A pak se vrací k autu. No tak jo - my s M. jsme za to rádi, a míříme dál na skutečnou vyhlídku, přičemž potkáváme jen tři další lidi. Je to procházka sotva na hodinku a vede hezkou přírodou - doporučuju.

Tam daleko daleko dole se údolím vine řeka Tara.

Odpoledne se vracíme k našemu jezeru a flákáme se, koupeme, já na večer ještě vyrážím do zelených kopců.

V jednu v noci nás budí blikající maják, troubení a mužské hlasy. Švestky. Hrabeme se ze stanu, zbaběle vysílám M. jako prvního. Policajt něco říká, ale pak uvidí mě. V pyžamu, rozcuchanou, bez podprsenky. "Děvuška!" vykřikne nadšeně a vzápětí se rozřehtá, že se policejní auto otřásá. "Vy spolu?" stihne se ještě mezi záchvaty smíchu ujistit, na moji anglicko-ruskou řeč, kde se omlouvám, že jsme netušili, že se tu stanovat nesmí (včera neměl nikdo problém, sakra!) reaguje jen mávnutím rukou. "Eto ok. Vy spať, eto ok," rozesměje se zase a gestikuluje na náš stan, poplácá mého M. po zádech a utírajíc si slzy smíchu zase odjíždí.

Beze slova na sebe s M. hledíme.

WTF?!