Černá Hora: Z ráje do pekla. Z hor do slumu. A pár slov o chudobě

V Černé Hoře existuje ráj koní - pohoří Komovi, které náhle vyrůstá ze zelených plání a připomíná sopečný kužel. Na Komech je krásně. Koně, krávy, ovce, všichni se tu volně pasou na zelených lukách a příležitostně blokují cestu turistům. Nic je netrápí. Možná jen příležitostný hmyz. V Černé Hoře ale existuje ještě další místo. Předměstí Podgorice. A tam se malé děti přehrabují v odpadcích.

Začali jsme na Komech. A nevěděli, co večer uvidíme.

---

Na Komech bylo krásně. Vedro, ale krásně. Chceme dnes ještě vidět kaňon blankytné řeky Cijevny, poblíž které hodláme i zakempit. A tak vyrážíme směr Podgorica, hlavní město Černé Hory.

Město projíždíme. Je takové trochu divočejší, "východnější", ale ještě to jde. Jenže pak vyjíždíme na předměstí.

A dochází nám dech.

Černá Hora je země, která chce do EU. To, co jsme viděli na předměstí Podgorice, jsem ale neviděla ani v Gruzii. Možná náhoda. Možná ne. Co vám řekne fotka... Myslela jsem, že tohle se děje v Indii. Ne v Evropě. Ach bože, to zní hrozně. Snobsky? Ty fotky už asi nejsou tak hrozné, ale v reálu... Já nejdřív vůbec nebyla schopná fotit. Vlastně mě to ani nenapadlo. A pak mi to přišlo hrozně pokrytecké.

Lidé přehrabující se v odpadcích náš šokovali. Protože - měli slušné oblečení, a za zdí domy, ty nové, nablýskané domy... Třeba se tudy včera přehnal uragán a oni to teď odklízejí? Ale ne, to by nevybírali jen něco. To by to sbírali hromadně do pytlů. To by to vyhazovali, nenosili domů.

Pořád si nejsem jistá, co jsem vlastně viděla.

Ale nejhorší, nejhorší byly děti.

Žádné děti by neměly trávit dětství na smetišti. Prostě ne. Ne.

Když čteme o chudobě a o slumech, připadá nám to hrozné, ale... vzdálené. Ano, v Česku máme taky problémy s chudobou, ale to by bylo na další článek. Já chci teď mluvit o tom, co jsem viděla na Balkáně. Pořád to ze sebe nemůžu setřást. Je to tak absurdní, týden si užívám krásné přírody a pak vidím tohle. Tohle... co by mě ani ve snu nenapadlo. Žiju v domnění, že jsem relativně inteligentní bytost, ale to zjevně neubírá nic na mé naivitě. Ale - já vážně nikdy nic takového neviděla. Jo, psala jsem pár reportáží z rozdávání jídla chudým, o brněnských bezdomovcích, o centru pro drogově závislé. Ale lidé, které jsem tam potkala, byli dospělí. Ne děti. Ne po kolena v odpadcích.

Nevím, proč to tak sebralo zrovna mě, která žádné děti nemám a mít ještě dlouho nebudu. Ale sebralo.

Je to takovej divnej pocit - viny? Že zatímco si vozím zadek po všech koutech světa, ty tři holčičky v Podgorici se přehrabují v odpadcích.

Možná to nebylo tak hrozný. Koneckonců, měly slušné čisté oblečení. Vypadaly zdravě. Ale i kdyby - místo hrát si na hřišti "scavengit" na smetišti? Jako černohorská norma pro strávení dětství? To přece ne, ne.

A co s tím udělám? Nic. Dál si budu jezdit světem. Co můžeme dělat? Ale možná, možná jde zkusit udělat aspoň to minimum, a nepodporovat společnosti, které vysávají země třetího světa na úkor našeho zápaďáckého pohodlí. Těm holčičkám z Podgorice to sice nepomůže, ale nějaké jiné děti - ze vzdálených koutů planety, děti, které nikdy nepotkáme - nám třeba budou jednou vděčné. Můžeme si říkat, že to je jen ve filmech z Indie a Afriky a Barmy... ale ty děti opravdu existují a zatímco vy čtete tento článek pravděpodobně někde z pohodlí svého domova, ty děti se snaží najít něco k jídlu.

Bože, to zní jako agitka. Omlouvám se. Jen je mi z toho pořád smutno. A asi se stydím. Kognitivní disonance? No jasně.

U Cijevny jsme nespali. Ani se na ni nešli podívat. M. se tam bál nechat auto osamotě. Každopádně - příští článek už opět pozitivně o krásách Skadarského jezera.

(P.S.: Jsem bakalář!!! Což je zároveň omluva, proč jsem tu víc jak měsíc nebyla. Doporučení: Nikdy nezkoušejte dělat dvoje státnice zároveň. Je to horor.)