Gruzie: Arménie, vyhaslá sopka Aragac a jedno radioaktivní jezero

Po přenocování ve špinavém hotelu balíme kufry a vydáváme se hledat jezero Kari, výchozí bod pro výstup na vyhaslou sopku Aragac, která je zároveň první čtyřtisícovkou, kterou hodláme zdolat. No. Po poradě s prťavým majitelem hotelu zjišťujeme, že stejně nic moc nevíme, a tak prostě vyjíždíme směr Jerevan, však ono to zas nějak dopadne. Dochází nám palivo, takže se pokoušíme najít benzínku, což je, kupodivu, v Arménii docela problém - všude míjíme jen ekogas, ekogas... ale petrol nikde. Až už chceme sjet z hlavní silnice a začít hledat městečko pod sopkou, konečně se před námi zjevuje benzínka - jako na potvoru zhruba 50 metrů za naší odbočkou. Nemáme dramy, takže se snažíme vydealovat eura (kartou se tu platit nedá); zaměstnanec pumpy říká, že musí zavolat majiteli, ten to naštěstí schvaluje. Máme benzín! Jelikož jsme na takové pseudodálnici, jejíž oba směry oddělují dvojitá svodidla, nechceme se moc vydávat dál, a tak radši těch 50m k odbočce zase vycouváme. Po gruzínsku.

---

Dál už nevedou značky, takže se motáme ve stepi sem a tam, klasika. Na nebi je divný opar a tak ačkoli je slunečný den, do dálky toho moc vidět není. Je to škoda, protože jednak tak nemůžeme naši horu najít pouhým okem, a druhak přicházíme o pohled na biblickou sopku Ararat ležící hned za hranicemi, v Turecku. Na několikátý pokus nakonec vjíždíme do vesničky Byukarán, kde se mimo jiné nachází observatoř a spousta We are grateful cedulí. Jen nevíme za co jsou nám vděční; na cedulích se objevuje i česká vlajka. Taky ihned komolíme název vesnice a vzniká píseň této dovolené s refrénem Buykarán, buykarán.

O opuštěné benzínky není nouze...

...a ačkoli ty funkční prodávají ekogas, moc "eko" teda místní nejsou...



Arménie je rozrytá spoustou kaňonů a strží. Ale přístupná vyhlídka nikde.

Konečně opouštíme step a míříme do hor. Ještě nás čeká malá zajížďka k pevnosti Amberd, neb opět blbě odbočujeme. Holt jsme chtěli jet tou odbočkou s kvalitnějším povrchem. K pevnosti bychom šli i blíž, ale kolem lítají dost agresivní včely a Pavel je alergik, takže radši berem roha.

Po cestě k jezeru Kari míjíme několik kočovných pastevců.



Místní flóra a pozůstatky sopečné činnosti.







U jezera Kari je stále teplo, ale fouká příjemný větřík.



Jezero by bylo pěkné, kdyby celou jihovýchodní stranu netvořila odporná betonová hráz z dob hlubokého komunismu.

Kráse taky nepřidá výmluvný zákaz vstupu do nedalekého areálu bývalé výzkumné stanice. S tou radiací to ale asi nebude tak horké, protože po pár hodinách se odtamtud vynořuje člověk, následuje jej týpek na koni a nakonec i konvoj mafiánských aut.

Po obědě vyrážíme na Aragac. Stezka samozřejmě není značená, ale začátek vede kolem restaurace a pak se postupně ztrácí ve stráni. My s Mak výstup vzdáváme a rozvalujeme se na louce; Helča s Pavlem opouštějí nevýraznou stezku a vyrážejí nejbližší schůdnou cestou přímo k hřebeni.

Při výstupu procházejí kolem hromad sněhu, které jsou zakryté bílou plachtou. Za následující foto děkuji Helči.





Pohled zpět dolů do údolí na jezero Kari.

Túra po hřebeni nebyla zrovna nejpříjemnější a osobám trpícím závratěmi rozhodně nedoporučujeme - zprava se černá díra po kráteru, zleva se zase drolí kamení dolů do údolí k jezeru. Hora Aragac má vlastně čtyři vrcholy, které vznikly při erupci sopky. Teď tvoří prstenec kolem samotného kráteru. Na prvním vrcholu se dá ukrýt a trochu si odpočinout. Vzduch už je extrémně řídký a špatně se dýchá. Pavel si chce zapálit cigáro, ale zapalovač tak vysoko odmítá hořet.

Zpátky do údolí sestupují akorát včas; od západu se sem žene obrovský bouřkový mrak. Ještě než nás obklopí černá mračna, na chvíli se před námi zjevuje mlhavý obrys Araratu. Biblická sopka je monstrózní, tyčí se nad krajinou jako by byla součástí úplně jiného světa. Její vrchol je na fotce matně vidět hned pod hradbou mraků, viditelnost byla bohužel dost hrozná i v reálu, natož na fotkách.

Po krátkém zjevení Araratu se na nás bouře valí ze všech směrů. Přečkáváme ji v autě a zároveň nám dochází, že dneska už to zpátky do Gruzie nestihneme. Problém je, že nám nezbyly žádné dramy, pouze lari a eura. V hotýlku nás čeká již klasické vyjednávání, zda můžeme zaplatit eury. Pikolík umí jen rusky a volá majiteli. Zatím se nás jiný zaměstnanec pokouší přesvědčit, ať jedeme spát k jakémusi jeho známému, že to bude levnější. Jsme už ale dost vyčerpaní a odmítáme se hnout z místa. Platba eury je schválena, a tak se jdeme ubytovat do apartmánu. Má dvě rozlehlé místnosti a koupelnu, ale jen jednu manželkou postel a sedačku. Asi nejhorší noc za celou dovolenou.