Gruzie: Entrée do úžasné země šílených paradoxů, hledání kláštera David Garedža, omyl v armádním komplexu a nejšpinavější město Gruzie

Gruzie se nám vrývá do paměti hned po vyjití z letadla. Dostáváme razítko do pasu! Pro nás odkojence Schengenu je to téměř svátek. Jen co vejdeme do příletové haly, už se nám rosí čela; je sice teprve šest ráno místního času, ale venku to pěkně peče. Na kufry si musíme ještě počkat, jdeme proto omrknout toalety. K nádražním bych je nepřirovnala, ale žádná sláva to teda není. Nějaká usměvavá mladá slečna se tu jen v tílku omývá v umyvadle. Než stačíme vystát frontu, osuší se, hodí na sebe černý hábit a s kamenným výrazem v očích odchází. Víc toho z ní totiž už není vidět. Mám z toho zvláštní pocit. Nemůžu si pomoct, ale evokuje mi to - nesvobodu.

Je to neuvěřitelné, ale v pořádku přijíždějí všechna naše zavazadla. Okamžitě vyrážíme ven hledat týpka z autopůjčovny; letadlo nabralo v Polsku přes hodinu zpoždění. Naštěstí na nás počkal. Malinký zádrhel nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že umí jenom rusky. Zatímco měníme eura na lari, rozkoukáváme se po letišti. Je tady hodně vidět, že jsme na poslední zastávce před Blízkým Východem, až je to trochu nepříjemné. Týpek nás vede k autu; při východu z letiště na nás dýchne těžký gruzínský vzduch. Chvíli mám pocit, že se dusím. Jsme celou noc na cestě a nejradši bychom šli spát; místo toho se nad námi na špinavě modrou oblohu hrabe žluté slunko, motory aut hučí, pod nohama nám křupe seschlá tráva.

Následujeme týpka k autu. Zatím jsme se jakžtakž domluvili, ale pak přichází na řadu vyjednávání ohledně toho, že si chceme auto půjčit i na dvoudenní přejezd Arménie, a tady už nám moje půlroční a Pavlova po dvaceti letech oprášená ruština zkrátka nestačí. Týpek je v pohodě a nakonec volá synovi šéfa, který mluví relativně srozumitelně anglicky. Dovídáme se, že pro dokumentaci potřebnou k přejezdu hranic si budeme muset zajet v den odjezdu do jejich kanceláře v Tbilisi. No bezva.

Naloďujeme se do auta; je to teréňáček, 4x4, automat. Na to náš řidič není připraven a proto si po cestě zažijeme pár neočekávaných přískoků, kdy bude dupat na spojku, která tu ovšem není.

Při výjezdu z letiště zastavujeme u mýtné brány. Helča se vyklání z okýnka a ukazuje k chlupaté hromádce ležící nehybně opodál: "Hele, mrtvej pes. To je Gruzie."

---

Gruzie je skvělá. A šílená. Vlastně je to ideální země pro takové polo-dobrodruhy; zažijete tu neobyčejné věci, a přitom jste relativně v bezpečí. Pokud tedy zvládáte řídit auto a disponujete skvělým navigátorem, co se umí orientovat podle hvězd a intuice, protože směrovací cedule jsou vymoženost, která sem ještě nedorazila. Vjíždíme na hlavní silnici a jediná směrovka, kterou míjíme, nás informuje, že do Baku je to rovně necelých 600km. Rovně je vůbec u Gruzínců oblíbené. Priamo, priamo, gestikulovali kamsi do stepi... Promiňte, předbíhám. Do Ázerbajdžánu se nechystáme, takže je nám tato informace na dvě věci.

Projíždíme okolo místního Hornbachu:

Stavíme v obchůdku u silnice a kupujeme základní potraviny a vodu. Hlavně spoustu vody. U pokladny jsme za blbce, protože jsme - navyklí z obchodních řetězců v ČR - samozřejmě nezvážili ovoce a docela dlouho trvá, než nám vůbec dojde, s čím má paní pokladní problém. Gruzíni jsou naštěstí pohotoví a ochotní, takže jablka obratem hází jednomu ze zaměstnanců, aby je zanesl k váze, a my zatím zahanbeně balíme nákup. Dostatečně napojeni i nasyceni se vydáváme do nebezpečných končin gruzínských silnic. Ty jsou kapitola sama pro sebe.

Taková běžná dopravní situace:

Řízení v Gruzii je jen pro otrlé. Auta z minulého století se řítí hrbolatou silnicí namačkaná jedno vedle druhého; chvíli jedeme dokonce tři v jednom "pruhu". Uvozovky - protože pruhy na silnici technicky vzato nakreslené nejsou. Všichni na sebe zběsile troubí a předjíždí se ze všech stran, přednost se řídí podle velikosti auta a drzosti řidiče. Do toho ještě vozovku přebíhají zjevně sebevražední domorodci; když zrovna nesejmete je, musíte si dát bacha, abyste se vyhnuli stádu bučících krav nebo prasat. Holky zezačátku trošku panikaří, ale máme skvělého řidiče, který si navíc řízení po gruzínsku začne hodně rychle užívat.

Můj bezprostřední zápis z lodního deníku zní: "Jsme do toho vrženi po hlavě. Každej jezdí jako prase, pruhy neexistují, všude bordel, psi, krávy."

Naším dnešním cílem jsou bahenní sopky a národní park Vašlovani, přičemž si cestou chceme udělat zajížďku ke skalnímu klášteru David Garedža. Raději utnu vaše naděje hned v počátku, než se začnete těšit na bahenní sopky - vůbec jsme se k nim nedostali. První peripetie přicházejí v momentě, kdy se pokoušíme najít odbočku ke klášteru. Podle mapy už jsme ji přejeli. V reálu se z hlavní silnice, která je dokonce asfaltová!, odpojuje pouze několik usmolených polňaček.

Nakonec v jedné vesničce odbočujeme na relativně slušnou cestu. Moc daleko ale nedojedem.

Zatímco čekáme, až milé krávy přejdou, oslovujeme pár domorodců, kteří posedávají u svých stavení. Konverzace probíhá v ruštině, takže se nám podaří rozklíčovat, že ke Garedžovi máme jet priamo priamo, že cesta povede pod železničním mostem, a že - priamo. Jelikož vidí, že naše ruština je dost zoufalá, ptají se nás, odkud jsme. Zkoušíme Česko, pak Čechoslovakii - na to se místní chytají a nadšeně rozhazují rukama, že jsme jejich druzjá a braťjá a zkrátka moc milí lidé, gosti jejich. Celkově je tu většina lidí moc milá a snaží se nám pomoct, ač ne vždy to funguje. Čechoslovakia je ale kouzelné slovíčko.

Jedeme tedy priamo, priamo a ocitáme se na prašné polní cestě. Je ale kupodivu provoz - viz. foto s náklaďákem balíků slámy výše. Cesta je správně hardcore - hrbolatá, ztracená v pustině, a dost často se rozdvojuje, takže trasu volíme pouze odhadem.

Když už takhle jedeme asi půl hodiny a nevíme kudy kam, dáváme si pauzu u slunečnicového pole. Podaří se nám trefit do další vesničky, kde se nás opět domorodec pokouší nasměrovat ke klášteru. Po několika kilometrech najíždíme na asfaltku plnou kráterů, která nás nakonec vyplivne na (na gruzínské poměry) docela pěknou silnici, po které jsme asi měli přijet původně. Ta nás vede zajímavou stepní krajinou. Jsem sice fanda spíše Skandinávie a zeleně, ale i tohle vyprahlé království má něco do sebe.

Asi bych měla zmínit, že ač jsme narazili na docela slušnou silnici, která i vedle jakžtakž směrem, kde měl ležet klášter, pořád nemáme tušení, zda jedeme správně. Po dalších pár desítkách kilometrů se na obzoru objevuje obrys vesnice. Když přijíždíme blíž, zjišťujeme, že se jedná o částečně vypálené městečko Udabno. A v městečku Udabnu je... Oasis club and hotel z bývalého prasečáku. Milujeme Gruzii.

Za Udabnem se cesta zase rozdvojuje, takže zastavujeme u "Ice cream" shopu, abychom se zeptali na cestu; s nadějí, že když je cedule anglicky, budou tam umět tak i mluvit. Neumí.

Jedeme dál, podle pochybné mapy v mobilu se blížíme k Ázerbájdžánským hranicím. Ve stepi si ještě děláme pauzičku u jezera.

Už první den si vytváříme mentální mapu typologie gruzínských silnic, ale nechci vás přehltit informacemi, takže k tomuto tématu se vrátím v některém z nadcházejících článků. Co vám však s nadšením řeknu hned - po přinejmenším 200km bloudění stepí konečně narážíme na směrovací cedule! S nevírou chvíli mžouráme na modré obdélníky, které se vynořují ze seschlé krajiny jako fatamorgána, a pak se bláznivě rozesmějeme. Jak je asfaltová silnice dlouhá, tak nenarazíme ani na jednu značku, a tady, uprostřed pustiny, uprostřed ničeho, se sbíhají tři kamenité polňačky a kolem nich se tyčí dokonce hned pět dálničních tabulí! Brzy zjišťujeme, že na tomto principu paradoxů funguje celá Gruzie.

Nakonec se tak úspěšně dostáváme ke skalnímu klášteru David Garedža.

Ve zdejších kobkách vytesaných do skály žili mniši už před téměř tisíci lety. Ti současní nás dost překvapují. Mají totiž vlastní solární panely a church shop.

Klášter leží na hranici s Ázerbájdžánem. Kopce se zajímavě vlní a celkový ráz krajiny je úplně jiný, než jsem na svých dosavadních cestách mohla vidět.

Odjezdem od kláštera náš den ještě zdaleka nekončí. Jelikož už je dost pozdě po poledni, je nám jasné, že na bahenní sopky si můžeme nechat zajít chuť. Navíc jsme už dost unavení, vždyť jsme naposledy spali předevčírem. Měníme tedy plán cesty a rovnou se vydáváme směr Kavkaz, do hor. Zní to snadno, ale Pavel chce jet zkratkou.

Tak jedem. Překonáme pár kopců, vypálenou step, radíme dvěma anglicky mluvícím turistům přijíždějícím z opačné strany, jak se dostat ke klášteru. Mají malinkaté autíčko s dost nízkým podvozkem a prašná cesta se v kopcích dost zhoršila, takže si nejsme jistí, zda to vůbec projedou.

Když přejíždíme další kopec, zem je tady okolo nějaká rozrytá. Podezření pojmeme až ve chvíli, kdy se před námi objeví cedule FIRING ZONE, ostnatý drát, zákopy a jak jinak - stádo krav. Po levici se náhle vynoří obrovský armádní komplex. Berem zpátečku a ujíždíme dřív, než nás někdo zastřelí. No jo, ty zkratky.

Nakonec se nám daří trefit do Rustavi. Pokud vám tohle vyprávění přijde dlouhé, je to proto, že v reálu to tak bylo. Nekonečný den. Rustavi je taky docela šok. Je to první pořádná městská zástavba, kterou v Gruzii vidíme - a je to děs. Nejhorší je, že v těch domech skutečně bydlí lidé.

Tím absurdnější pocity pak zažíváme, když v centru města míjíme park - co park, rajskou zahradu - s pečlivě sestříhanými stromky a kvetoucími záhony. I přesto jsme Rustavi vyhodnotili jako nejšpinavější město Gruzie. Skládky a vrakoviště, fabriky, jakási podivná huť, brownfields, neskutečné množství opuštěných domů, zříceniny, olezlý paneláky, všude špína a na popelnicích nasprejovaná hlava Putina...

U benzínky nás čeká další vtipná zkušenost; netankujeme sami, tankují nám zaměstnanci pumpy. Je to tady běžné. Chlapík chtěl asi vydělat co nejvíc, takže z přelité nádrže nám ještě další půlhodinku vytéká páchnoucí benzín. Je tady ale tak levný, že je to nám to celkem jedno. Kupujeme si ještě zmrzku na zvednutí nálady. Je výborná. Jinak stojí za zmínku gruzínská posedlost papundeklem. Je z něj všechno. Okna, dveře, dopravní značky. Jelikož po zdejší rozestavěné dálnici jedeme 30km/h, máme dost času si je prohlédnout.

A tady už vjíždíme to Tbilisi. Fotky s jiným formátem než 2:3 nejsou moje, ale Helčiny - já se musela plně věnovat navigování, na focení bohužel vůbec nezbyl prostor. Hlavně ve městech je navigování masakr. Dokonce jsem nestihla ani rychlé cvaky z okýnka.

Holky se to Tbilisi těšily, ale když uviděly, jak vypadá v reálu, změnily názor. Zatímco se snažíme prodrat nepřehledným chumlem aut, míjíme místního rybáře.

Po prokličkování Tbilisi už toho máme tak akorát dost, začíná se na nás podepisovat spánkový deficit, takže se snažíme najít hotel. Jo, hotel. Protože nikdo mě neposlouchal, když jsem chtěla vzít stany. Vlastně je tohle moje jediná dovolená, kdy jsem spala jinde než ve stanu. Pokud se chystáte do Gruzie, vemte si stan. Ubytování se shání blbě, protože mimo Mestie je turistika v Gruzii zatím cizí slovo. Ale když seženete, není to tak špatné. Nakonec se vracíme k hotýlku, který jsme minuli po cestě k horám. Chtěli jsme bydlet blíž k místům našich plánovaných túr, ale není nám přáno. Hotýlek je fajn, moderní, čistý, dostáváme domácí buchty. Trochu horší je komunikace, ale jako vždy to nějak zvládáme. Za čtyři lidi platíme 50 lari na noc. To je v přepočtu na osobu míň než kemp na Islandu.

Totálně mrtví se rychle vystřídáme ve sprše a pak padáme do peřin. Budíme se až navečer a jdeme na večeři do blízké restaurace. Vaří tu naprosto famózní grilované šašliky. Jen obsluha je z nás trochu zoufalá. Taky si dáváme na pití aloe. Litr tu stojí asi 15 korun. A co na lístku nevidíme - český pivo!

Vyčerpávající první den tak nakonec zakončujeme docela příjemnou - a extrémně levnou - večeří. Fouká příjemný chladný větřík a my jsme opravdu rádi, že jsme nemuseli trávit noc v rozpálené stepi. Zítra nás čeká túra v zelených horách u hranic s Čečenskem na Abudelauri lakes.