Gruzie: Předlouhá cesta do Mestie

Ráno před odjezdem se ještě pokoušíme sehnat Helči tužkové baterky do foťáku. Po projití několika obchodů zjišťujeme, že to ve zdejších končinách bude asi silně nedostatkové zboží. Nakonec se nám podaří sehnat jednu jedinou baterečku. Večer jsme se ještě radili, kterou cestou do Mestie vyrazit - je to město vysoko v horách, výchozí bod pro většinu výšlapů ať už na vrcholy nebo jen kolem překrásných pětitisícovek Velkého Kavkazu. Cesty by sem měly vést dvě, a tak se nakonec rozhodujeme, že přijedeme tou východní a vrátíme se západní. Chyba. Na mapě opět vypadaly relativně neškodně...

---

Vyrážíme na cestu. Silnička je sice úzká, ale kvalitou nás ohromuje. Dnes musíme ujet jen 200 km, takže už se těšíme, jak za tři hodinky budeme lozit po horách. Celých 90 km jedeme po krásné sjízdné silnici, děláme si pauzičku u řeky, dokupujeme poslední zásoby. V jednom městečku míjíme dětské hřiště, podle obří cedule dotované z EU, na němž se vesele pasou místní prasátka.

Benzínu nám zbývá zhruba půlka nádrže. Už už si myslíme, že se jednou konečně někam dostaneme, když se to celé začne kazit. Asfalt mizí, objevuje se šotolina; nevydrží však dlouho a střídá ji bahno. Cesta se exponenciálně horší s každým kilometrem, až nakonec s šokem zastavujeme auto a bez hlesu zíráme vpřed na sesutý svah a svodidla utopená v řece. Dojeli jsme.

Naštěstí to hned nevzdáváme a jdeme se podívat blíž; ačkoli tu bezpochyby nějaký zával byl, už ho stihli odklidit a jen sesutý svah a zapomenutá svodidla jsou připomínkou síly přírody.

To však nic nemění na tom, že cesta je příšerná. Potřebujeme ujet ještě 110 km, odpolední slunce vysoko nad námi a špičky hor teprve na horizontu. Když se takhle vlečeme už tři hodiny, potkáváme pod horami v protisměru dva teréňáky. Jsou to turisté, protože umí perfektně anglicky. Sdělují nám, že cesta dál je velmi špatná a náročná. Great. Vlečeme se dál přes výmoly, nadjíždíme obrovské balvany, na pohon 4x4 projíždíme kaluže - ne české kaluže, ale gruzínské kaluže, které zabírají celou cestu a v hloubce by si nezadaly z menší řekou...

Samozřejmě krávy...

Třešničkou na dortu je pak zlověstné hřmění, které v horách nepříjemně rezonuje. Bouřka se naštěstí zastavila na ruské straně hor a tak jsme jen lehce zmokli.

Neskutečně pomalu se další dvě hodiny drncáme přes kamení, až se před námi konečně objevují prastaré strážní věže. Do Ušguli dorážíme až v pozdním odpoledni, bilance naší cesty je 110 km za neskutečnách ŠEST hodin. Otvírá se nám fantastický výhled na pohoří s horou Šchara, kolem které jsme původně měli jít na túru. Místo kochání však musíme korigovat naši zběsilou jízdu, neb silnice dosahuje nového vrcholu a povrch se mění v solidní skálu. I to náš teréňák zvládá. Opatrně sklouzáváme dolů po hrbolatém kameni a přemítáme, jak jsme si mohli bláhově myslet, že Gruzie už nás ničím nepřekvapí.

Opravdu doufáme, že v Mestii bude benzínka, protože pokud by to tam vypadalo jak v Ušguli, jsme nahraní. Rafička už je nebezpečně dole a jakékoliv město v nedohlednu. Z horské vesničky nás čeká ještě dlouhá cesta přes další kopce, do Mestie přijíždíme až večer. Cesta vede zaříznutá ve svahu podél hluboké rokle a v některých místech se do ní drolí.

Lehce přerůžovělý pokojík v Mestii.

Ubytujeme se v jednom baráčku a vyrážíme na večeři. Mestie je jedno z mála skutečně turistických míst v Gruzii. Sice jsou tu stejně jako všude tiché vybydlené domy, ale ne v takové míře jako ve zbytku Gruzie. Rychle zapadnem do místní hospůdky a objednáváme si hory jídla; jsme vyhladovělí a vyčerpaní, ač jsme celý den jen proseděli v autě. Na šašliky z restaurace u Johna sice nemá nikdo, ale vaří tu docela dobře, hlavně famózní domácí hranolky ze skutečných čerstvých brambor, žádných mražených polotovarů. Vepřové a telecí šašliky jsou taky moc dobré, ale zato kuřecí nás zklamaly. Ze zvědavosti si objednáváme i chinkali, gruzínské národní jídlo. Vypadá to zajímavě, ale zjišťujeme, že je to jen velmi silně opepřené mleté maso ve vařeném těstě, vlastně takový lépe vypadající knedlík.

Místní štamgasti hlasitě zpívají a pár nalitějších jedinců začíná tancovat. Celkový dojem z fajn restaurace kazí až opravdu nechutný turecký záchod. Zpátky na pokojích si dáváme vlažnou sprchu - teplejší neteče - a padáme do peřin. Mrzí nás, že jsme z Mestie a jejího okolí stihli tak málo, ale pro příště už aspoň víme, na která místa v Gruzii se vydat, která klidně vynechat a kolik času si na tuto neskutečnou zemi musíme vyhradit.