Gruzie: Přejezd do Arménie a jezero Sevan
Ráno nás čeká nemilé překvapení; jak hlásí paní z hotelu, kolečko ušlo.
Než se tedy vydáme do Arménie, musíme nejdřív vyměnit rezervu a nechat
opravit díru v pneumatice v nějakém... ehm, autoservisu. Dobrý. Pán nám
kolo opravil a dofoukl za 5 lari. I krabička cigaret by stála víc. Nyní
nás čeká to nejhorší - najít v Tbilisi naši autopůjčovnu, kde si musíme
vyzvednout povolení pro cestu do Arménie; bez plné moci by nás totiž
nepustili přes hranice. Tak hledáme. Rally Tbilisskými ulicemi ještě
jakžtakž zvládáme a dokonce se nám podaří trefit správnou adresu,
problém však přichází ve chvíli, kdy zjišťujeme, ze office je zavřená,
okenice zabedněné a nikde ani noha. Následuje moje noční můra -
telefonický hovor. Proč noční můra? Majitel půjčovny na druhém konci
linky umí jenom rusky.
A
na to už moje schopnosti prostě nestačí. Nakonec se domlouváme, že dá
naše číslo svému synovi, který umí anglicky, že nám za chvíli zavolá.
Zaměstnanec nedaleké benzínky vidí, jak se zoufale ochomýtáme kolem
zabarikádovaného objektu a ptá se nás, koho hledáme. Podaří se nám
jakžtakž vyzvědět, že majitel má momentálně office doma a posílá nás do
takového dvora vedle benzínky, kde stoupáme po schodech do něčeho, co
připomíná nitro mafiánského doupěte. Tam už jde všechno relativně
hladce; rukama nohama se dá zkrátka domluvit všude. Dostáváme dvě verze
smlouvy - jednu gruzínským písmem a druhou azbukou. Ale kdo by to četl.
Nečtem to my, nečtou to ani celníci.
Na
hranicích je vůbec sranda. Čekali jsme kolony, ale vše jde hladce.
Dostáváme další razítka do pasů! Po projetí pasové kontroly už myslíme,
že můžeme jet dál, ale v tom vidíme, jak za námi běží týpek oděn
relativně oficírském mundúru a snaží se nás zastavit. Pavel vyskakuje z
auta a honem se omlouvá, že jsme mysleli, že už můžeme jet, ale týpek to
naštěstí bere s nadhledem. Nejdřív nám chce kontrolovat kufr, ale pak
se dozvídá, že jsme Čechoslovakia a posílá nás jinam - pořád mluví o
jakési věci, co si máme vyřídit, bohužel už jsem zapomněla, jak přesně
zněl originál. Lehce zmatení tak parkujem bokem u ošuntělých armádních
domků a jdeme zjistit, co po nás chtějí.
Posílají
nás do menšího oprýskaného baráčku. Vcházíme do prostorné místnosti,
která je úplně prázdná až na souvislý pás pěti prehistorických pustých
stolů, za kterými sedí zdejší úředníci. Na jediném stole, který není
prázdný, si hoví old fashioned CRT monitor. Pod nohama nám vrže odrbané
lino a ze špinavých zdí se na nás šklebí skvrny prapodivných tvarů.
Vypadá to tu trochu jak v nějakém komunistickém domě mládeže, který
někdo před padesáti lety opustil a teď se rozhodl, že si zde zřídí
oficiální celní správu. Ochomýtají se tu i jiní lidé, kteří potřebuju
něco vyřídit, ale my jsme jediní turisté. Asi bych neměla psát jiní lidé, ale muži.
Ženy tu ještě zjevně nenabyly kompletní práva, a tak jsem tu jediná.
Kdybychom nepotřebovali řešit, co po nás sakra chtějí, asi bych se
rozesmála, protože všichni ti snědí mužíci jsou menší než já. A já
zrovna vysoká nejsem. Brzy zjišťujem, že to není náhoda - Arméni jsou
maličký národ.
Konečně
se dovídáme, o co jde - za 10 lari si musíme ještě vyřídit povolení ke
vjezdu do země. Nebo tak něco. Dáváme úředníkovi všechny papíry co máme,
snad si něco vybere. Posílá nás doleva k tomu jedinému počítači a jde
cosi vyřídit dozadu. Zatímco čekáme, až nám vyřídí povolení, pobaveně
sledujeme snažení domorodců, kteří se snaží úředníky vytrvale uplácet.
Jejich konverzace bohužel probíhá v arménštině, takže nemám páru, co
přesně si říkají. Pět, deset minut mává maličký Armén úředníkovi pod
nosem dramy (zdejší měna) a pokaždé vytahuje o bankovku víc. Úředník se
tváří odmítavě, posílá týpka do háje, ale než se k nám po asi patnácti
minutách vrátí jiný celník s povolením, nakonec si od Arména bere pěknou
hromádku peněz.
Berem
povolení a odjíždíme. Nedojedeme však daleko - u brány, která působí
jak vjezd na statek, nás zase zastavuje celník, mrkne na povolení a
posílá nás dál. Hned za bránou se na nás vrhají skupinky nadháněčů,
kteří se nám snaží vnutit jakési připojištění auta. Ach jo. Nakonec s
nimi dealujeme dohodu za 20 lari a rovnou si u nich měníme eura na
dramy. Lari vyměnit nechtěli, ale jakmile slyšeli oiro, byli
naši. Získáváme 25000 dram! Je to hezké mávat takovými bankovkami, ale v
přepočtu je to sotva 1300kč. Na hranicích (raději) nefotíme, takže si
budete muset vystačit s mým popisem.
Vjíždíme
do Arménie. Rychle zjišťujeme, jak to tady chodí. Silnice jsou v mnohem
lepším stavu než v Gruzii, leží na nich opravdový asfalt a některé
tunely jsou tu dokonce i osvětlené. Je vidět, že ten asfalt byl ale
položen docela nedávno. Jezdí se tu relativně podle předpisů, na spoustě
míst potkáváme i kamery. Je tu i o malinko čistěji než v Gruzii - si
myslíme, než míjíme nejspíš nelegální doutnající skládku. Krajina je
docela vyprahlá, skalnatá, se spoustou kaňonů a hutí.
Jezdí tu legendární autíčka i autobusy.
První
zastávku si děláme u rozvrzaného mostku. Zatímco pojídáme broskve,
prochází kolem nás stařenka a po pozdravu v arménštině, kterému
nerozumíme, si to štráduje přímo na mostek. Vydržel.
S
tou dopravou to nakonec nebude tak valné, jak jsme si v prvních
chvílích mysleli. Po těžkém vytroubení na kruháči navíc zjišťujeme, že
tu asi platí přednost naopak a přednost má ten, kdo na objezd vjíždí.
Asi. Radši jezdíme opatrně. S kvalitou silnic je to sice lepší, ale
dopravní značení je mimo pár hlavních silnic na stejné úrovni jako v
Gruzii. Naštěstí jsou místní vstřícní a směrují nás. Kdy selhává
papírová mapa, pokoušíme se jet i podle satelitní mapy v mobilu, ale
taky není zrovna nejpřesnější, neb podle ní plujeme řekou. A tady už je
machr s náklaďákem slámy, který z nějakého důvodu cítil potřebu jet v
protisměru a málem nás tak vytlačil ze silnice.
Jak
se pohybujeme na jih, krajina se zvolna mění a paradoxně se stává
zelenější. Je to způsobeno tím, že míříme k Sevanu, což je obrovské
jezero ležící v docela značné nadmořské výšce 1900m n.m. Míjíme NP
Dilijan.
V
Arménii mají super zvyk - vaření kukuřice u silnic. Po každých pár
kilometrech míjíme podomácku vyrobený vařič s hrncem, nad kterými jsou
napíchané kukuřice. U některých sedí lidí a svačí. Taky míjíme spoustu
malých piknikových odpočívadel, kde jsou židličky, stoly - a na stolech
štamprle.
Jak
jinak než navečer dorážíme k jezeru Sevan, přezdívanému Arménské moře.
Koupat se tu dá, ale voda je dost studená. Hotel je nechutnej a drahej,
stojí 25.000 dram, což je přesně tolik, kolik jsme vyměnili na
hranicích. Nakonec se nám podaří s majitelem vyjednat platbu v eurech,
protože si chceme nechat peníze na další den do zásoby. Smrdí to tu
zatuchlinou, na nábytku špína, brouci, povlečení ani čisté ručníky tu
neexistují - postele raději ani nerozestýláme a rovnou si na ně dáváme
spacáky. To v Gruzii se bydlelo jinak. Taky večeře nás dost zklamala.
Jídlo není nic moc, je ho málo a je dražší. Jak nám jen chybí šašliky od
Johna. Co si však užíváme je vlahý noční vánek, dokonce vytahujeme i
mikiny. Helča s Pavlem jdou po večeři ještě shánět koňak. Místní znají
Czechii - "beer, beer".
Komentáře
Okomentovat