Gruzie: Stalinovo muzeum v Gori a odlet domů

A je to tady. Odjíždíme. Ještě před odletem zpět do Česka nás však čeká celý volný den, a ten chceme mimo jiné strávit prohlídkou Stalinova muzea v Gori a jeskyně Sataplia. Hned v počátku nás čeká zklamání - jeskyně je zavřená. I tak se tu ale ochomýtá nějaký zaměstnanec a - šok - krásnou angličtinou nám vysvětluje, že v pondělí mají památky zavřeno. I v Gruzii. Když zjišťuje, že jsme z Brna, nadšeně vykřikuje, že je to very beautiful city a že jejich správa jeskyní spolupracuje s Moravským krasem, že se vlastně z Brna nedávno vrátil. Bohužel, k prohlídce jeskyně ho stejně nepřesvědčíme. Ještě projíždíme okolo ukázky místního street artu, foto Helča - foceno z auta, kdy jsem bohužel musela navigovat (jak jsem už psala, v Gruzii se podle značek ani normální navigace nikam nedostanete).

---

Zkratkou přes Kutaisi se tedy vydáváme na poslední zastávku na naší cestě, Gori. Nebyla by to Gruzie, abychom mezi těmi moskviči nepotkali limuzínu...

Později míjíme i spoustu obchůdků s home made (i když některé se tváří spíš jako china made) tretkami.

A sochu v lese. To tady tak bývá.

Při příjezdu do Gori míjíme obrovskou vojenskou základnu (radši nefotím). Ve městě pak maličko bloudíme, a tak si ještě můžeme prohlédnout největší budovu v centu (no, snad kromě Stalinova muzea), kde sídlí EU, resp. EUMM - European Union Monitoring Mission, což je peacekeepingová mise EU v Gruzii v důsledku jejich poslední války s Ruskem. Nutno dodat, že vztahům s Abcházií a Jižní Osetií to zatím nijak neprospělo; separatisté se stále k EU staví odmítavě a vedoucí mise označují za nepřátele. Pro občany Gruzie žijící v pohraničí je ovšem přítomnost jednotek EU záruka jistého bezpečí. Gruzíni samotní jsou z unie nadšení a rádi by do ní jednou vstoupili. Po všem, co jsme v Gruzii viděli, je jasné, že k tomu povede ještě hodně hrbolatá cesta. A to doslova ;)

Pokud se náhodou chystáte do Abcházie, dovolím si malou vsuvku - příběh našeho profesora, který se s námi podělil o malé komunistické deja-vu s přechodem hranic. Ač měli všechny potřebné papíry a povolení, na hranicích je abcházští vojáci vytáhli z auta, každého odvedli do jiné místnosti a tam je přinutili, aby se svlékli do spodního prádla. Pak je posadili na židli a asi tři hodiny vyslýchali, přičemž voják vzal profesorův mobil, našel galerii, jednu fotku a řekl: smazat. Profesor namítl, že je to jen foto z Česka. Ale voják - smazat. Pak naklikl další fotku - smazat. Takto prý smazali celý mobil, fotku po fotce, naprosto bezmocní, svlečení téměř do naha, proti vojákovi se samopalem. Tím vás chci jen varovat - situace se samozřejmě každým dnem mění, ale můžete taky narazit na svini, která si vás pěkně vychutná.

Řekla bych - dost už politiky! - ale konečně nacházíme Stalinovo muzeum, které z venku působí docela nenápadně a proto jsme jej předtím minuli.

U pokladny si kupujeme lístky. Jelikož jsme večer odlétali, už jsem nestihla udělat zápis do lodního deníku, takže nevím, kolik stály, ale pokud mne paměť neklame, i na české poměry to bylo docela drahé. Hned u vchodu potkáváme bandu Čechů, kteří si nechávají dát razítko se Stalinem do pasu. My tak odvážní nejsme.

Muzeum je rozlehlé, ale je tu docela přítmí. Zdi jsou hustě posety panely vyprávějícími o životě Stalina, značná část je také věnovaná jeho básním a úseku života, kdy vstoupil do pravoslavného semináře. Jak málo stačí, abyste se místo kněze stali masovým vrahem. Stalin na nás kouká z každé místnosti ve všech možných formách - někde jako celá socha, jinde jako busta, obraz nebo tapiserie.

Nenápadně se přifařuju k jedné výpravě, která má s sebou paní průvodkyni - ta vykládá sice gruzínsky, ale vedoucí zájezdu jim to překládá do španělštiny. Oprašuju svou dva roky starou maturitu, no a hned máme český výklad. Dovídáme se o Stalinově nelehkém životě, o jeho hrdinství, o jeho důmyslném tajném domě s únikovým východem studnou, o tom, jak zachránil svět, když vyhrál válku... Nějak už se ale dozvídáme ani slovíčko o gulazích a té strašné spoustě mrtvých. Navrhla bych jim jako povinnou četbu Solženicyna a jeho Souostroví Gulag, ale asi by mě v jeho rodišti ukamenovali. Je to ale stejně zvláštní; Gruzíni Rusko opravdu nemají rádi. A Stalin nijak nebral ohledy na svou rodnou zemi; nejen, že Gruzii rok po uznání nezávislosti nakonec stejně nechal obsadit a odmítl jakékoliv další debaty, tisíce svých vlastních lidí nechal poslat do gulagů nebo povraždit. Přesto ho tam milují.

Nechci paušalizovat - v Gori je ale jeho odkaz vidět neskutečně, opravdu ho tu uctívají. V celém muzeu nenajdete o Stalinovi jedinou negativní zmínku. Důmyslně vyabstrahovali jen ty klady jeho osobnosti, velká vítězství a jeho spolupráci s Leninem, ale ty všechny hrůzy a teror zakopali hluboko do země. Zajímalo by mne, zda tomu ti lidí skutečně věří, že byl tatíček Stalin tak skvělý člověk, nebo je to jen povrchní maska, naivní nalhávání sami sobě. Nevím. Neměla jsem odvahu se zeptat.

Část muzea tvoří také expozice darů, jež Stalin obdržel ze všech koutů světa (i z Československa). Kdyby to prodali, hned mají na lepší silnice.







Loučíme se s vnitřkem muzea - Stalin ještě kouká, jak odcházíme - a míříme ven, kde stojí jeho rodný dům a taky vagón, kterým se všude přepravoval.



Působí to skoro komicky - malý polorozpadlý domeček obestavěný obrovským chrámem. Dá se jít i dovnitř, ale zase za další poplatky a my myslíme, že už jsme toho viděli dost.





A tady už je poslední exponát, Stalinův osobní železniční vagón.



Z muzea odjíždíme lehce rozpačití. Vracíme se k horám a po celém dni veder se ošplouchneme v řece. Pak už míříme na "poslední večeři" k Johnovi. Nejlepší šašliky v celé Gruzii.

Již potmě se vracíme do Tbilisi. Na letišti předáváme auto zpátky pikolíkovi z autopůjčovny, který zjevně nechce platit žádné poplatky za parkování, a tak jen co nám vrátí zálohu, honem naskakuje do auta, ani ho nijak nekontroluje, a mizí. Tady nás ještě čeká poslední příjemné překvapení - hned při vchodu do letiště musíte projít vy i vaše zavazadla rentgenem (a pak samozřejmě ještě znova při odbavení). Je to fajn způsob, jak zamezit útokům hned z kraje a myslím, že by nebylo marné to zavést plošně i v Evropě.

A tak jsme tady, na konci naší cesty. Z mraků na nás vykukuje vrcholek Elbrusu a Gruzie se pomalu ukládá ke spánku. Je to skvělá země, plná paradoxů, pochybné infrastruktury a krav na silnicích, ale zanechá ve vás zcela jedinečný pocit. Určitě se sem zase vrátím.