Hele, mrtvej pes. To je Gruzie

Gruzie. Země hornatá, postkomunistická, plná srdečných lidí, absurdních situací, posraných silnic a výborných šašliků. Rodiště tatíčka Stalina a místo, kde je kočka téměř vyhynulý druh. Země, kde se zásadně předjíždí zprava, krávy umí chodit přes přechody a snažit se někam trefit znamená zkoušet všechny polňačky tak dlouho, dokud nevjedete do zaminovanýho armádního komplexu. Země, kde být žena není moc velká výhra a neumět rusky ještě větší, ale všechno smaže prohlášení, že jste Čechoslovakia, země, kde za hotel pro čtyři zaplatíte míň než za sólo v rakouským kempu a autoservis vás vyjde na krabičku levných cigaret, kde Rus je sprosté slovo a euro měna, za kterou se dá koupit cokoliv. Země, kde můžete 110 kilometrů jet klidně šest hodin a přitom potkat jen jedno auto, kde nelze věřit mapám ani domorodcům; kde se na hřištích placených z eurofondů pasou prasata a v koutku fotbalového pažitu se tyčí pár robustních křížů... Země, kde vás každej pozve na piknik a nepochopí, proč se ostýcháte, kde mniši žijí v přes tisíc let starých skalních kobkách, ale přitom mají solární panely - země, do které jsme vstoupili s hláškou:

Hele, mrtvej pes. To je Gruzie.