Island: Geotermální oblast Hveravellir, brodění říčky, která tam neměla být, a vodopád Godafoss

Ráno nás poprvé za celou dovolenou vítá zatažená obloha. Opět nejsme schopní vstát brzy, a tak se na cestu vydáváme až kolem jedenácté. Silnice F35 je prvotřídní. Šotolina se zanedlouho mění v drsnou kamenitou polňačku, která zvláštně pravidelně drnčí. Zjišťujeme, že je kupodivu lepší jet rychleji než pomalu. Už docela hluboko ve vnitrozemí potkáváme odvážného cyklistu. Kdybychom věděli, že následujících několik kilometrů bude silnice z části pod vodou, asi bychom ho nabrali.

---

Jelikož cesta vede minimálně sedmdesát kilometrů nehostinnou a víceméně monotónní krajinou, trochu se divíme, co tu dělá. Skutečně líto nám ho však začne být v okamžiku, kdy na scénu přichází ona zmiňovaná voda.
Abyste v tom měli jasno; silnice F35 (Kjöllur route) k Hveravelliru je sice určená pro auta 4x4, ale neoficiálně by měla jít bez problémů projet i obyčejným osobákem, protože se na ní nevyskytují žádné brody. Na začátku léta to však neplatí. S nadšením se vrháme do první kaluže z tajícího sněhu, která zaplavila celou cestu.



Po cestě jich pak potkáváme ještě několik.



Zabrat nám dá až ta poslední, kterou nelze objet; tok kříží krajinu široko daleko a kde neteče voda, tam je hluboké bahno. Kaluž tvoří takové menší jezero a z obou směrů z něj vytéká docela široký proud vody. S 4x4 to nepředstavuje problém, ale chudák cyklista si asi bude muset někoho stopnout - když jsme vylezli z auta, abychom vyfotili a natočili naše brodění z druhé strany, nešlo to přejít, bahno se šíleně bořilo.





U Hveravelliru už parkuje řádka aut i dva terénní autobusy, ale oproti návalům turistů v jiných oblastech je to ještě piánko. Počasí se bohužel horší, takže fotky nejsou nic moc; všechno zakrývají husté mraky smradlavých výparů. Na informační tabuli stojí, že vás žádají o service fee 500 ISK, ale je to relativně na bázi dobrovolnosti. Pokud byste zde chtěli nocovat, je tu menší kemp i sociální zařízení v buňkách. A samozřejmě možnost koupání v horké přírodní výřivce.

Okruh kolem geotermálního pole vede po dřevěných chodníčcích, u každého vývěru je i cedule s jeho názvem.















Po dostatečném přiotrávení sirovodíkem se vracíme na R1 a po nákupu v Akureyri - kde se nezastavujeme déle, protože se spustil pořádný liják - je naší další zastávkou Godafoss, Božský vodopád. Když svítí slunce, tak asi i je, ale dneska ne. Husté mraky se válejí těsně nad zemí, je pološero; paradoxně větší než v noci. Pořídíme pár snímků dřív, než nám úplně zmokne technika, a pokračujeme k vodopádu Aldeyjarfoss.

Večer klepe na dveře a počasí je pořád nic moc, takže se k Aldeyjarfossu příliš neženeme. Trochu se nám rozchází informace - podle obou map, co máme, bychom měli jet po levém břehu, kdežto info z knížky Island autem hovoří o Sprengisanduru, historické cestě vnitrozemím, ze které by později k vodopádu měla vést odbočka. Nakonec jedeme podle mapy a jednou se musíme vrátit, protože silnice končí u farmy. Z hliněné cesty odbočuje ještě menší odbočka se značkou cesty pro pěší, ale jsou na ní vyjeté koleje od auta. Zastavujeme až u provazové závory, na níž je připíchnut nápis žádající turisty, aby dál k vodopádu pokračovali pěšky. Rozhodneme se to již pro dnešek zabalit a stavíme stan. Jsme tu úplně sami, za celou dobu se tu neobjevil ani jeden turista - většina lidí jezdí k vodopádu právě z té druhé strany řeky, takže pokud toužíte po klidu, tohle je ideální místo.

Auto je pěkně zaliskané od bahna. A my taky.