Island: Modrá laguna, Raudholar, gejzír Strokkur a vodopád Gullfoss

Po pár hodinách spánku odjíždíme k Modré laguně. Celý komplex se nachází v nenápadném lávovém poli, ale cesta je hezky značená a stoupající pára je sama o sobě dostatečným ukazatelem. Vstupné do největšího geotermálního koupaliště na Islandu je v hlavní sezóně 45 euro na osobu - a to zahrnuje pouze to nejzákladnější - takže zanecháváme davy turistů jejich poněkud smradlavému cákání (pach síry je tu velmi výrazný) a vydáváme se po chodníčku obejít si alespoň přilehlá modrá jezírka.

---

Na rozdíl od Modré laguny zde není horká voda, ale na pokochání to krásně stačí. Některé tůně mají neskutečnou barvu.

Po dostatečném nadýchání voňavých siřičitých výparů vyrážíme dál, do Grindavíku. Tam nás překvapují mladí Islanďané, kteří pobíhají po ulicích a zastavují projíždějíc řidiče, aby se jim následně pokusili za peníze vnutit toaletní papír.

Dodnes nevím, co to mělo znamenat, jestli si děcka jen chtěli zablbnout, nebo mají tradici, jako třeba maturanti u nás poslední zvonění... My jsme však pořád ještě přimrazení z událostí včerejší noci, a tak raději zatahujeme okýnka a rychle ujíždíme. Čeká nás ještě nabitý program; v Selfossu se nám daří najít supermarket Bónus (asi nejlevnější řetězec obchodů na Islandu) a v nedalekém Byko kupujeme i bombu na vaření.

Islandská krajina je úchvatná. Po čtrnácti dnech už vám začnou nekonečná lávová pole lemující silnice připadat fádní, ale první den skáčeme nadšením jako malé děti. Počasí nám přeje a po obloze se honí pouze nevinné bílé mráčky. První zastávka nás čeká u zatopeného kráteru Kerid, ale na místě zjišťujeme, že se tam platí vlezné. Naše výprava je low budget, který nám už předchozí noc těžce narušili v autopůjčovně, takže zamáváme kráteru a jedeme dál. Nějak tušíme, že tu kráterů beztak uvidíme ještě mraky. (A nemýlíme se; máme celou úžasnou rudou lávovou poušť pro sebe, bez turistů, a zadarmo). Po pár kilometrech najednou vidím na obzoru cosi obrovského a jasně rudého. Mrkám, zda mě neklame zrak; před námi se nad lávovým polem tyčí obrovský rudo-černý kopec. Zanedlouho se objevuje odbočka, která nás po štěrkové cestičce dovede až pod vrcholek hory, nejspíše k lomu.

Nadšeně pobíháme kolem dokola a fotíme, fotíme, fotíme.

S podobnými zážitky se nám nálada pomalu spravuje. Další velká zastávka na naší cestě jsou gejzíry Geysir a Strokkur. Podle Geysiru vzniklo samotné označení "gejzír". Poslední roky už nevybuchuje, nebo jen velmi zřídka, ale zato Strokkur si upšoukne každých 5-10 minut. Celý dojem dost kazí návaly turistů, ale není se čemu divit, oblast patří do tzv. Golden Circle, vůbec nejnavštěvovanější oblasti Islandu, kam cestovní kanceláře denně svážejí masy turistů, kteří si na Island odskočili i třeba jen na pár dní - z Reykjavíku je to sem coby kamenem dohodil, jen něco málo přes sto kilometrů.

Holt na Island přijíždíme pozdě. Před patnácti lety bychom si tu krásu mohli vychutnat o samotě. Jenže to mi bylo pět.

Co nás mile překvapuje, je free parking i wc, a celá geotermální oblast, která si probublává v příjemné zelené krajině.

Kolem vybuchujícího Strokkuru se shromažďují davy turistů. Všichni s očekáváním čekají, až se gejzír probudí k životu, ale když pak na věc přijde, gejzír pufne, vychrlí masu vody a za pár vteřin je po všem.



Jdeme se pak projít ještě k ostatním atrakcím; neaktivnímu Geysiru a nebesky modrým jezírkům Blesi. Vybuchující Strokkur, který nemilosrdně kropí horkou vodou davy turistů shromážděných okolo, je krásně vidět i od nich:





Jezírka mají teplotu 80-100°C.

První zážitkový den zakončujeme u největšího vodopádu, co jsem kdy viděla - Gullfossu. Opět se musíme prodírat přes davy turistů, ale to je bohužel daň, kterou teď na Islandu musí platit všichni. Přeskakuji asijské turisty, kteří kolem sebe máchají selfie tyčí, a hrnu se k zábradlí. Nakonec se mi řetěz mravenečků daří jakžtakž zamaskovat duhou.

Z horní vyhlídky je dobrý výhled na celý kaňon.



Poslední pohled na Gullfoss.

Odjíždíme směrem na Thingvellir, ale jelikož stíny se prodlužují, zkoušíme pár odboček z hlavní silnice a nakonec parkujeme auto na travnatý plácek nedaleko závory "privat". Nikomu naštěstí nevadíme. Trochnu nám zatuhne krev v žilách, když u nás zastaví auto, ale ukáže se, že jsou to jen turisté a ptají se nás na cestu. Jelikož na Islandu vždy a všude silně fouká, večeři si vaříme v kufru. Když se rozprší, balíme si spacáky a jdeme do hajan. Ráno už je zase hezky.