Island: Noční přílet a problémy v Sadcars

Island. Po půl roce plánování a pěti letech těšení konečně vyrážíme - z Brna autobusem Student Agency, a přesto, že přijel s půl hodinovým zpožděním, přímý let z Vídně do Keflavíku bez problému stíháme díky čtyřhodinové rezervě a super-rychlému odbavení na poloprázdném letišti.

Několik hodin pak pozorujeme, jak se letiště pomalu vylidňuje, a těšíme se čím dál víc, protože jsme se dozvěděli, že na Islandu otevřeli Kjöllur road z horní části a tudíž se dostaneme i do vnitrozemí! V letošním roce máme docela smůlu; na webu www.road.is/travel-info/road-conditions-and-weather/the-entire-country/island1e.html většina vnitrozemských cest (F-roads, průjezdné pouze autem 4x4) září červeně - jsou neprůjezdné, ačkoli hlavní sezóna už klepe na dveře.

Čtyřhodinový let se úmorně vleče do chvíle, než začínáme přelétat pevninu. Půlnoční slunce růžově osvětluje bílou masu, ze které trčí špičky skal. Je to paradox - z Vídně odlétáme po desáté večer, za tmy - a na Island dorážíme díky dvouhodinovému časovému posunu o půlnoci, do světla.

První problémy na sebe nenechají dlouho čekat a z domluvené autopůjčovny na nás nikdo nečeká.

---

Naštěstí nám alespoň zvedají telefon, a že teda sorry, prý přijedou. Auto vypadá, že se rozsype. Sypou se i naše nervy, protože půjčovna nectí dohodu, kterou jsme spolu udělali přes mail, a tak kromě 1200 eur půjčovného cálujeme ještě dalších 180 za extra pojištění. Kdo nemá kreditku, nechť nejezdí na Island. Nestačí debetní karta, musí být kreditní karta. A i když jsme se s nimi přes net domluvili na cash 1500e vratnou zálohu na nehody a pokuty, na místě nám řekli že si peníze nemají kam dát a že si je nevezmou, zato nám naúčtovali super připojištění...

Naloďujeme se do rozvrzané Vitary z roku 1995 a míříme k nejbližší benzínce, protože nádrž je totálně prázdná. Pumpy na Islandu naštěstí fungují nonstop a bez obsluhy, na kartu. Je už skoro pět ráno, fouká studený vítr, je nám zima a jsme naštvaní, zklamaní a trochu vyděšení, protože panel je jenom v islandštině. Intuitivně a na druhý pokus se nám daří natankovat.

Uzemněni islandským chladným přivítáním sjíždíme z hlavní silnice vedoucí na Reykjavík a odbočujeme směrem k Modré laguně. Když se zrovna nedohadujeme kudy jet, tak zaraženě mlčíme. Čekali jsme ledové přijetí krajiny, ale ne lidí.

Ze silnice zanedlouho odbočuje polní cesta k jezeru. Auto skřípe, ale zatím z něj nic neupadlo. Za zatáčkou nacházíme odpočívadlo, dětské hřiště a světe div se - lesík. Stavíme stan na travnatém plácku opodál a doufáme, že to nejhorší už jsme si vyžrali.