Island: Vodopády Pjófafoss, Hrauneyjafoss, Háifoss a údolí Gjáin

Náš poslední plnohodnotný den na Islandu začínáme rychlou koupačkou v příšerně ledové řece. Mušky se rozhodly, že nám to na rozloučenou pěkně osladí, a tak místo snídaně rychle balíme stan a berem nohy na ramena, ovšem marně - mušky už nám nalezly i do auta. Chvílemi to vypadá jako hmyzí apokalypsa. Za jízdy se je snažíme vyhánět z otevřených okýnek, ale jakmile zastavujeme u vodopádu Pjófafoss, už jsou zase zpátky.

---

Od vodopádu popojíždíme dál směr Landmannalaugar, ale je nám jasné, že se tam podíváme až někdy příště; jen samotná cesta by nám zabrala většinu dne a na trek by asi nezbylo moc času. (Původně jsme chtěli Island objíždět opačným směrem a do Duhových hor zamířit hned na začátku dovolené, ale po našem příletu bylo celé vnitrozemí ještě zavřené). Další argument je, že zítra odlétáme a vnitrozemská "silnice" se otevřela teprve před pár dny - nechceme si zavařit na poslední chvíli nějaký průšvih. Celou dobu se vedle nás bělá Hekla.

Tiše závidíme ;)

Vodopád Hrauneyjafoss - poněkud neplánovaně jsme na něj narazili na cestě. Pokud je to jiný vodopád, tak se moc omlouvám, snažila jsem se to dohledat až po návratu domů.

Voda v řece má neskutečnou barvu. (Takhle jsem to vyfotila, není to upravované).

Auto jsme odstavili na odpočívadle (chápej jako náhodný kus země, kde se nevyskytují obří balvany) a vaříme oběd, když v tom nám chcípá vařič. Za celou dobu, co cestuji, se mi tohle ještě nestalo, vždycky nám bomba vydržela aspoň na tři týdny. Ale na Islandu to asi spaluje jinak. Všechno je tu jinak. Nemá už smysl si na poslední den kupovat další - fakt, že ani není kde, radši ignorujeme - a tak hrabeme ze zásob poslední zbytky normální stravy. Na konci nás tedy čeká trocha improvizace. Vězte, že když zalejete kuskus ledovou vodou, nakonec stejně skoro změkne. Stejně tak čínská polívka. Nebo hrníčková. A tak dále...

Poslední perlou na závěr našeho putování je vodopád Háifoss, druhý nejvyšší vodopád Islandu. I když technicky vzato možná třetí. Za nejvyšší se stále označuje Glymur (tam jsme nebyli), ale podle nedávných zpráv se na Vatnajökullu vytvořil nový, ještě vyšší vodopád... To je jedno. Háifos spadající do fantastické vymleté rokle je jednoznačně nejhezčí.



Tedy až na to elektrické vedení. Velkou výhodou je, že k němu vede velmi špatně označená a dost těžko sjízdná cesta, takže počet turistů je minimální. Zrovna tady jsem čekala hlavu na hlavě jako u Gullfossu. Ten pohled dolů je famózní.





Jedna retuš bez vedení ;)



Pokud se sem chystáte osobákem, nedoporučuju, i s naším autem jsme se docela dlouho drkotali přes kameny.

Z cesty vedoucí od Háifossu odbočuje i směrovník k údolí Gjáin, našemu úplně poslednímu cíli. Hrkáme se lávovým polem, po nějaké zeleni ani vidu ani slechu, až nakonec naši pozornost upoutává malá budka. Parkujeme u boudy a vyskakujeme z auta. Pod námi se otevírá pohled na neskutečné zelené údolí, které do této měsíční krajiny vůbec nepasuje.

Turisté zrovna odcházejí a my máme tuto zelenou oázu sami pro sebe. Poslední perličkou je zjištění, že přes tři malé potůčky, které by se bez problému daly přeskočit, vedou mostky, zatímco přes obě řeky pod vodopády není ani hrázička z kamenů. První úsek pod vodopádem se dá ještě překonat po balvanech, ale zbytek koryta už musíme brodit. Super osvěžení na závěr. Druhé rameno řeky se dá v nejužším místě přeskočit. Obdivujeme vodopády, přeskakujeme po polámaných čedičových panelech a po průchodu malého lávového tunýlku se chvíli usazujeme na skalce s výhledem na celé údolí.

Den zakončujeme jen o kilometrů dál na louce pod přírodním parkovištěm. Poprvé máme společnost a stanují tu i osazenstva dvou dalších aut, ale nejsou hluční. Spíš bych řekla, že jsme museli rušit my je - kručením našich žaludků.