Island: Západní fjordy, část I; vodopád Dynjadifoss

Při odjezdu z naší nádherné opuštěné krajiny zjišťujeme, že takřka za rohem se nachází další travnaté - a mnohem rovnější - místečko na stan, ale nevadí, i tak se nám krásně spalo. Je to až neuvěřitelné - opět svítí slunce. Podle předpovědi mělo pršet už včera, ale máme neskutečnou kliku.

---

Děláme si malou zajížďku do Stykkishólmuru na nákup a zároveň se jdeme mrknout na okolí. Z druhé strany přístavu je v dálce v oparu matně vidět pobřeží západních fjordů. Vypadá to docela blízko. Pouze vypadá.



Z dálky je vidět opuštěný vrak rybářské lodi.



Cesta po pobřeží je nekonečná. Někde leží i asfalt...



...a někde ne.



Odpoledne se krajina konečně začíná trochu měnit.







Protože není nic lepšího než pořádná hromada sněhu v červnu ;) Jsme rádi, že už je silnice průjezdná.

A konečně dorážíme i k vodopádu Dynjandi, též známému jako Fjallfoss. V realitě vypadá mnohem líp než na fotkách, včetně okolí; hlavní proud se níže větví na menší říčky a v mnoha dalších vodopádech vytváří celé kaskádové údolí. Bohužel; nevyfotitelné. Pokud budete chvíli pozorně mžourat, v pravé dolní části fotky - tam, kde vodopád mizí a je vidět jen skála - stojí malilinkatí lidé. Jen tak pro porovnání velikosti...

Údolí pod vodopádem.

Na free WC si napouštíme petky vodou a valíme dál. Později litujeme, že jsme si na louce pod vodopádem nepostavili stan; bylo to další téměř perfektní místo. Jedeme však dál a čeká nás zajímavý zážitek; že jsou na islandu úzké mosty jen pro jedno auto, to už jsme si zvykli. Ale obousměrný tunel s pouze jedním jediným pruhem pro oba směry dohromady, tak to jsme ještě neviděli. Naštěstí jedeme tím správným směrem a máme přednost, ale protijedoucí musí čekat na odpočívalech a někde je to dost natěsnané. Moc tomu ani nepřidává sporé osvětlení. Vlastně si nejsem úplně jistá, jestli tam nějaké bylo.

Uvědomujeme si, že těžce nestíháme, a tak bohužel musíme vypustit "konec světa" u útesů Látrabjarg, stejně jako rudou pláž Raudasandur a vrak lodi; byla by to zajížďka na celý další den.

Sněhu pořád přibývá a venku začíná přituhovat.

V centru polárních lišek v Súdavíku už je zavřeno a moc to nevypadá, že se tu ještě nějaké lišky nachází, kotce vypadají při opravě. Zcela výjimečně stanujeme v kempu, za 1100 ISK na osobu. Máme sice jenom eura, ale paní majitelka je v pohodě. Do chvíle, než se nám pokouší vypsat fakturu a zeptá se, odkud jsme. Zapište si za uši, že islanďani jsou národ nevzdělaných ignorantů. Nejenže neví, jak se to píše, neví, co to je. Kde to je. Očividně tento název slyší poprvé. To stejné se pak děje na benzínkách, když si chceme koupit známku na pohled.

"Czech republic."

"Ehm, is it in Europe?"

A tak jsme zase jednou zklamaní, že nikdo neví, co je Česko. Paradoxní je, že ve výše zmíněném kempu měli na toaletách tekuté mýdlo - s českým nápisem tekuté mýdlo! Made in Czech republic. A 14 dní před naším příjezdem jsme s Islandem hráli důležitý fotbalový zápas. Jasně, nezvládnu vyjmenovat všechny státy Afriky, ale když mi ho někdo řekne, aspoň vím, že v té Africe je. A Island, stejně jako my, je součástí Evropy. Tak proč? Nechápu, nerozumím a hodně mě to zklamalo. U Mývatnu jsem potkala paní ze San Franciska, která znala Prahu. Ve Finsku lidi, co znali Uherské Hradiště. Ve Švédsku, Norsku, Francii, Gruzii, Arménii a na spoustě dalších míst, každej znal aspoň "good czech beer", i Ázerbajdžánec věděl, když se řeklo Czechoslovakia, jeden Španěl jmenoval i Kafku! Nevím, jestli je tohle doklad toho, jak malí a bezvýznamní stále jsme, nebo indikátor izolovanosti a nezájmu islanďanů o cokoliv "horšího" než je Německo.

Venku je pěkná kosa, takže se na noc balím do několika vrstev oblečení. Nebe se zatahuje, ale zatím neprší.