Norsko: Další kouty Jotunheimenu a ledovec Nigardsbreen

Opouštíme naši říčku a míříme za dalšími krásami Jotunheimenu. A že je na co koukat:

---

V roce 2016 jsme stejnou oblastí projížděli znova, jen o měsíc dříve, tedy v červnu - a málem jsme nepoznali, kde to vlastně jsme, celý kraj ještě ležel pod sněhem, lidé řádili v závějích a běžkovali...





Úsek kolem silnice už byl naštěstí prohrnutý. Jedna fotečka německých důchodců na památku...







Teprve když sjíždíme do nižších poloh, začínáme si připadat jako v létě. No. Skandinávským létě.









Ale zpět do roku 2013 a července - plného slunce, moře a blankytné oblohy. Jakmile sjedeme z Jotunheimenu, ocitáme se v jiném světě.

Cílem dneška je jeden z nejnavštěvovanějších ledovcových splazů Jostedalsbreenu, ledovec Nigarsbreen. Auto necháváme za nějaké drobné na obrovském parkovišti - zbytek cesty je nutno zdolat pěšky po skalách a chodníčcích kolem ledovcového jezera. Cesta zabere i s kocháním slabou půlhodinku, jen pozor, za nepříznivého počasí by kameny mohly nepříjemně klouzat a potůčky stékající z úbočí hory by nemusely být tak snadno překonatelné (zdaleka ne všechny jsou přemostěny).

Na skálu ohlazenou ledovcem si už razí cestu pionýrské druhy...



Před ledovcem je varovná tabule, ale jak dobrým lidským zvykem, nikdo ji nerespektuje. Ehm... ani my ne, a tak si jdeme na Nigardsbreen šáhnout hezky z blízka.











Pohled zpátky do údolí kazí jen parkoviště.

Po návratu k autu náš čeká už jen přejezd k dalším ledovcům, do národního parku Folgefonna. Při čekání na trajekt slintáme nad super-lákavou a super-drahou norskou kopečkovou zmrzlinou, kterou tady prodávají u okýnka. Nebýt už hluboko pod budgetem, rozhodně bychom vyzkoušeli. Na lodi se jdeme samozřejmě dívat z paluby na moře; nebe zrovna kreslí... kreslí krásně. Toto je bohužel poslední fotka, kterou fotím svým oblíbeným CPL filtrem - jak zuřivě kroutím, abych co nejpřesněji vystihla oblohu, nevšímám si, že jsem filtr odšroubovala a ten se žbluňknutím mizí ve fjordu.

Slunce se pomalu sklání a my zastavujeme na sympatickém odpočívadle v kopcích, abychom si dali večeři. Hned vzápětí se s výhružným cinkáním přihánějí ovce-bufeťačky a začínají nám slídit v kufru. Odháníme je, ale jakmile vytáhneme jídlo, znova se vracejí a loudí, jedna z nich se dokonce vrhá po mé plechovce pražské šunky. A pak mi tvrďte, že jsou to býložravci.

Zvažujeme, zda se vydat dál, ale už je docela pozdě, a tak jen popojíždíme o pár set metrů zpět (na místo, kde nejsou ovce), kde jsme viděli fajn plácek na stan. Ovce necháváme na odpočívadle. Tedy aspoň si to myslíme.



Zapadající slunce barví stébla suchopýru i hory okolo.