Norsko: Nakouknutí do NP Dovrefjell a údolí pod Amotanem

Jelikož už to jsou tři dny, co jsme se naposledy sprchovali, naznáváme, že přišel nejvyšší čas se vykoupat. Venku je překrásných 14°C a my skáčeme do řeky. Teplotu vody si radši nedomýšlíme. Docela nechápu, jak je možné, že nikdy nejsem z podobných akcí nemocná - abyste rozuměli, nejsem žádný otužilec, ba naopak, jsem odchovanec ústředního topení, co si rád napustí horkou vanu a hodinu se nehne. Sever má ale neskutečnou sílu, a tak ani moc nevnímám, že je kosa, při které v ČR normálně nosím bundu - skáču tam. Po koupačce jdeme ještě omrknout vodopád ležící kousek pod naším kempovištěm.

---

Tohle je poslední okamžik, kdy na následující dva dny vidíme slunce. Další zastávkou je vodopád padající z kopce Amotan, který je součástí národního parku Dovrefjell. Ten je známý pro výskyt pižmoňů, ale za těmi bychom se museli vydat dál. Jelikož nevím, jak se vodopád přesně jmenoval, budu jej adresovat jako Amotan podle hory, ze které spadá. Auto necháváme na parkovišti a po konzultaci s mapou sestupujeme do hlubokého údolí, což se moc nelíbí mému nedoléčenému kotníku.

Abychom se mohli dostat přes řeky protínající údolí, musíme překonat dva dost nestabilní mostky. Drátěné zábradlí sice na pohled působí bezpečně, ale mostek se nepříjemně houpe a to pletivo je spíš pro dobrý pocit.

Přežili jsme; k druhému vodopádu se nám nicméně vyšplhat nepodařilo, takže se kocháme jen z dálky.

Na závěr ještě údolí objíždíme a jdeme se podívat z "vyhlídky" (rozuměj nalepení na svodidlech a modlící se, aby nic nejelo) na celé údolí; Amotan se dolů řítí přímo pod námi.

Dál už jsme toho moc neviděli. Nad jihem Norska se spustil liják a trhance mraků zahalily celou krajinu. Večer zastavujeme u starého lomu; nejdřív jsme vlezli do pašerácké boudy, abychom si mohli v klidu uvařit večeři, ale později jsme se přesunuli do lomu s výhledem na moře a postavili stan, doufajíce, že nás ráno nepřejede nějaký zbloudilý bagr.