Norsko: Odtátý ledovec Svartisen a NP Rago se smaragdovou řekou Laksagá

Přejezd Norskem na sever je velice zdlouhavý. Za Trondheimem už vede jen jedna jediná silnice, která pak na jednom úseku končí a musíme se kus přeplavit trajektem. Než se tam však vůbec dostaneme, je nutné přejet celé "střední" Norsko. A to je nekonečné. Poté, co tedy přetrpíme den až dva takřka nepřetržité jízdy v autě, dostáváme se alespoň kousek pod úroveň polárního kruhu. Chtěli jsme se podívat na ledovec Svartisen, ale trochu se to komplikuje. Ledovec už tam totiž není.

---

Máme tu změny klimatu v přímém přenosu. Splaz Svartisenu už odtál a pokud bychom jej chtěli vidět, musíme přelézt až za kopec. To by nebyl až takový problém, ale zdá se, že kolem jezera nevede žádná stezka, dá se přes něj pouze přeplout lodí - dost mastnou lodí. My už jsme na pokraji vyčerpání našeho rozpočtu, takže vypláznout 450,- si nemůžeme dovolit. Nakonec se vydáváme do lesa a pokoušíme se jezero obejít, ale je to marné, skály se nám ještě podaří přelézt, ale končíme v bažině. Než bychom si proklestili cestu, nejspíš by už nastala noc. Výlet vzdáváme a vracíme se k autu.

Jako další zastávka nás čeká národní park Rago. Je to snad ten nejmenší park v Norsku, ale o to nezapomenutelnější je. Parkem vede okružní trek dlouhý zhruba 25km, který by se měl dát zvládnout za den. Dominantou celé trasy jsou meandry fantastické smaragdové řeky Laksagá a vodopád Litlverivassfossen, který po skále spadá z jezera Litlverivatnet do doliny Storskogdalen. Než se však do Raga vůbec stačíme dostat, padá na nás nebe a podle předpovědi počasí se to jen tak nezlepší, nad severní Skandinávii se valí dešťová fronta. Nejhnusněji je v momentě, kdy přejíždíme polární kruh. Tentokrát lidem v těch chatičkách nezávidím. Navíc, když jsem tudy jela v roce 2011, bylo úplně, ale úplně stejně.

Do Raga přijíždíme až k večeru za doprovodu vytrvalého deště. Nápadná barva řeky Laksagá nás poutá už za jízdy. Auto necháváme na konci silnice u informační tabule.

Déšť se trošku zmírnil, už jen mží, takže váháme, co dál, ale nakonec naznáváme, že zítra bude třeba ještě hůř, balíme foťák a vyrážíme aspoň omrknout okolí. Vydáváme se po trase treku, ale jsme (navzdory naimpregnovanému oblečení) durch mokří už po prvním kilometru prodírání džunglí, kde se lesní cesta mění v pěšinu mezi kapradím, takže je jasné, že pokud si nechceme uhnat nemoc, těch 25km dnes zcela určitě neujdeme. Přesto nám to mokro zatím ještě nevadí - jsme uchváceni okolní přírodou, která vypadá jako vystřižená z knížky o pravěku.

Zákruty průzračné řeky Laksagá se smaragdově vinou údolím... Tak strašně ráda bych se sem podívala za slunečného počasí. Jak však můžete vidět, na hladině se tvoří kruhy - už zase prší naplno, na nebi leží temná deka.

Totálně mokří se o několik hodin později vracíme k autu a popojíždíme na opuštěný plácek kousek od silnice, kde si pouštíme topení, abychom se trochu usušili. Doufáme, že se počasí do dalšího dne zlepší, ale moc to nevypadá.