Norsko: Oslo, Frogner park a NP Jotunheimen

Po předlouhé cestě jsme mrtví, a tak vyspáváme 12 hodin. Přitom sever ve svém pravém smyslu je stále v nedohlednu. Obíráme lesní plody a po borůvkové snídani v lese vyrážíme do Osla. Auto parkujeme free v odlehlejší uličce na kopci a do centra se vydáváme po svých.

---

Část města je v rekonstrukci, stavbu proto obcházíme po nábřeží a prohlížíme si zdejší moderní architekturu.





Nejvíc se nám líbí dům s posuvnými "stínidly" kolem terasy, která si člověk může štelovat dle libosti.





Jako první navštěvujeme zdejší moderní dům opery. Dá se po něm vyjít až na střechu.





Na prosluněných panelech se vyhřívají lidé.





Kdo zrovna neodpočívá, ten využívá příznivého počasí k tréninku na inlinech nebo kolečkových lyžích.



Nejsem zrovna fanda památek a měst, Oslem jsme šli nazdařbůh, takže vám k těm fotkám ani moc nemůžu napsat... Ale Oslo je fajn.



Jdeme se ještě projít dál; abyste viděli, že Skandinávie není jen to idealizované místo s bezchybnou infrastrukturou, i zde se najdou popraskané silnice.



Pokud se budete v Oslu stavovat, určitě nezapomeňte nakouknout do Frogner parku. Toto turisticky velmi oblíbené místo je obrovskou zahradou plnou soch v pohybu od umělce Gustava Vigelanda. A vážně stojí za to.







Celou venkovní expozici provází mystická série soch člověka s ještěrem.





V srdci parku pak najdete fontánu, opět s motivy lidských soch.









Rozlehlému parku pak vévodí sloup - jak jinak, celý z lidí.







Počasí se ale rychle mění, a tak prcháme květinovou zahradou zpět k autu, než nás dožene bouřka, která se sem žene od moře.



Město i s bouřkou necháváme daleko za sebou a konečně se dostáváme do přírody; cílem naší dnešní cesty je národní park Jotunheimen, Domov obrů. Děláme si pauzičku u řeky s výhledem na klasické severské obydlí.



A toto už je začátek Jotunheimenu; jen co vyjedeme nahoru na pláně, teplota klesá k 8°C (pro srovnání: v Oslu jsme chodili v tričku a kraťasech). Fotíme se ve zbytcích sněhu.



Zastavujeme na jednom z mnoha viewpointů a jdeme se projít skrze suchopýrová pole.

U tohoto jezera naše dnešní cesta končí. Tak trochu. Původně jsme mysleli, že budeme stanovat někde v okolí, ale je kosa a hlavně šíleně fouká, takže si nejsme jistí, zda by stan vůbec vydržel. Po loňských zkušenostech z Islandu už vím, že s výpomocí pár kamenů by to šlo, ale tenkrát jsem ještě byla zajíc. Nakonec si tedy fotíme jezero a vracíme se pár kilometrů zpět, do doliny, kde vládne mírnější klima.

Dobře jsme udělali; další den je mlha, prší a na jezero není prakticky vidět.

P.S: Slibuji, že po trochu nudnějším úvodu už konečně přijde pořádná severská příroda!