Norsko: Vodopád Voringsfossen a koupačka v ledovém jezeře

Ráno nepotřebujeme budíka - přichází si pro nás uvítací výbor.

---

Nejen, že nás ty malé potvory vzbudily svým bečením a cinkáním rolniček - nemůžeme si bez nich ani odskočit za keřík.



Nad horami se zase válí mraky, ale čeká nás docela dlouhý přejezd, takže doufáme, že se vyčasí.

Naší první zastávkou je vodopád Tvindefossen, před kterým můžete přímo stanovat, neb leží hned za kempem Tvinde. Je relativně unikátní svou kaskádovitostí, ale my už jsme vodopádů viděli tolik, že nás nijak moc nefascinuje, a tak se brzy odpojujeme od davu turistů a jedeme dál, víc do divočiny.

Jak sjíždíme do údolí, mraky se rozestupují.

Míjíme bezejmenný vodopád. Silnice se vine horami kolem průzračných jezer, až nakonec neodoláme a nedaleko jednoho stavíme. V okolí stojí pár dřevěných chatiček, ale nikde ani noha, máme celé nádherné jezero sami pro sebe. Chvíli se probíjíme lesem, jak se pokoušíme najít vhodný vstup do vody. Ta je sice ledová, ale pár temp se v ní udělat dá. Po koupačce se pak sluníme na kameni, venku je krásných 24°C.

"Naše" jezero.

Nejradši bychom tu zůstali navždy, ale čas běží a my toho musíme ještě hromadu stihnout. Balíme plavky a míříme k poslední zastávce dnešního dne - vodopádu Voringsfossen. Toto je konečně vodopád, co stojí za vidění. Padá do rokliny, která se záhy rozšiřuje na Eidfjord. Na Voringsfossen se můžeze jít podívat ze dvou stran - první je hned u silnice, všude stánky, turisti, zmatek, výhled taky není nic extra, protože vodopád (vpravo) je částečně schovaný za skálou. Jako měřítko hloubky rokle slouží červený hotel na jejím okraji.

Právě od tohoto hotelu se na Voringsfossen a celou puklinu pod ním můžete podívat (podle mě) z té lepší perspektivy. Když na místo přijíždíme, je tu liduprázdné parkoviště, u vyhlídky stojí jen trojice norských turistů. Mám dojem, že je to možná taky proto, že ta odbočka nebyla značená, ale nejsem si tím úplně jistá (už jsou to tři roky). Každopádně sem by trefil i slepý, prostě sleduju krajinu a odbočím jedinou odbočkou vlevo. Nu, my si aspoň můžeme v klidu a tichu vychutnat parádní scenerii před (a pod) námi. Bohužel jsme tu v blbý čas a slunce nám svítí přímo do obličeje, takže kvalitu fotek berte s rezervou.

Celé údolí se ani nedá narvat do jedné fotky, navíc výhled blokují větve. Nemůžu si pomoct, prostě zase lezu tam, kam nemám, a prolézám skrz pletivový plot, abych si mohla vyfotit údolí z lepšího úhlu. Docela chápu, proč sem to pletivo dali, turisti se na dně rokle musí uklízet špatně, ale... fotka... no jo, nepoučitelný český turista. Jako klíště visím jednou rukou za strom a druhou fotím. Díkybohu, že jsem v té době měla ještě lehoučkej Nikon D3100.

Radši zase rychle mizím, než se pode mnou stihne část okraje utrhnout.

Po Voringsfossenu chceme ještě najít nějaký výchozí bod k treku v Hardangerviddě, ale nemáme žádnou konkrétní představu a Norsko je značně rozhlehlé, takže nakonec den končíme tak, že vyjíždíme na náhorní plošinu národního parku Hardangervidda, kde zjišťujeme, že trek má trvat pět dní, a tak se zase můžeme vrátit zpátky (5 dní navíc nemáme k dispozici, část výpravy se musí vrátit do práce). Nacházíme aspoň další super místo na stanování; je tu parkoviště s kadibudkou (jedna je samozřejmě i bezbariérová) a za mostkem přes říčku rovný travnatý plácek, dokonce i pokosený. Občas mě mrzí, že v ČR by se tento systém volného stanování pravděpodobně velmi brzy zhroutil pod nánosem odpadků (či po ukradení oné kadibudky ;)

Po večeři se jdeme projít po okolí - za kopcem má někdo horskou chatu. Tiše závidíme. Je tu neskutečná pohoda, klid a jen tichá, pokojná příroda...