Norsko: Výstup na Galdhopiggen; v zajetí kamení a sněhu

Galdhopiggen je se svými 2469m n.m. nejvyšší horou Norska. Leží v srdci národního parku Jotunheimen, o kterém už jsem vám psala. Na vrchol Galdhopiggenu vedou dvě cesty - první je technicky jednodušší, ale trochu delší, druhá zase vede přes ledovec. S tím se pojí i nutnost zaplatit si horského průvodce, protože v ledovci se vytvářejí stále nové praskliny a vstup na vlastní pěst je sem zakázán. Také je tu nutno při vjezdu zaplatit mýtné. My volíme jednodušší variantu bez ledovce. Ta začíná u chaty Spiterstulen. I zde je vjezd zpoplatněn, ale až na parkovišti u chaty. Vůbec nám to nevadí. Severští bohové se konečně smilovali a tak si užíváme krásný slunečný den. V jiném počasí bychom si ani výstup na Galdhopiggen nelajzli. Jelikož nevíme, která cesta je která, samozřejmě nejdřív zabloudíme k Juvashyttě (varianta s ledovcem). U závory nám konečně dochází, že jsme tu blbě, takže se chvilku kocháme krajinou a vyrážíme zpátky, abychom ten výstup vůbec stihli. Pokud jste sváteční horalové jako my (a chcete po cestě fotit, kochat se, a zase fotit), doporučuji na túru vyhradit celý den.

---

Na chatě Spiterstulen platíme mýto a tankujeme čerstvou vodu do kanystrů. Pak už se konečně chápeme báglů a následujeme šňůru turistů proudících k mostku přes řeku. Jsme obklopeni horami, vrcholky pokryté sněhem v nedohlednu.

Pěšina začíná stoupat po úbočí hory. Míjíme stádečko ovcí a když se ohlédneme, vidíme, že poměrně široká řeka se už změnila v tenkou stužku, kterou někdo pokladl do údolí. Kocháme se.

V dolní části výstupu vypadá terén asi takto, ale brzy se mění. V tomto úseku je lepší ještě jakžtakž sledovat červená Téčka označující cestu, ale jakmile se dostanete do čistě kamenitých pasáží, je lepší vybírat směr podle citu a velikosti a nestability balvanů.

Na výstup se musíte opravdu dobře vybavit. Potkávali jsme v Norsku různé turisty, jedni třeba lezli na Kjerag v sukni a balerýnkách. Nevím, jak se jim po těch skalách skákalo, ale na Galdhopiggenu by skončili u prvního sněhového pole. Trasa vede prvních pár stovek metrů po pěšince, ale ta se brzy mění na kamení, na které vzápětí navazují sněhová pole. Prakticky celá cesta nahoru je potom střídání kamenitých a sněhových pasáží, takže vysoké goretexové pohorky jsou naprostou samozřejmostí, doporučit můžu taky čepici, rukavice, spoustu kapesníků a trekové hole - určitě výstup usnadní.

Jak lezeme čím dál výš, začíná také foukat prudký nárazový vítr, který s námi na sněhových polí pěkně hází. Nepříjemné je to hlavně v pasáži, kde se leze těsně kolem okraje ledovce, který postupně odtává, a tak je to k němu na dno už pořádná díra. A nárazy větru jsou nevyzpytatelné.

Jak stoupáme, začínají se nám otevírat úžasné výhledy na celý národní park.

Cesta vzhůru začíná prudce stoupat a když se ohlédneme, zeje pod námi pořádný sešup.

Jak stoupáme, před očima se nám objevuje vrcholek....

...Keilhausu. Výstup na Galdhopiggen je totiž klasickým "neverending valley" výstupem. Vylezete na první vrchol, kousek slezete, vylezete na další vrchol, slezete... všechny hory kolem vás už jsou hluboko po vámi... a vy pořád nejste tam. Většinou to vypadá takto - rádoby vrchol už je v dohledu, ale jakmile ho přelezete, zjistíte, že ten skutečný vrcholek ještě není ani vidět.

Aspoň božské výhledy nám zpříjemňují nekonečný výstup.





Po překonání posledního vrcholku už je naštěstí v dohledu skutečný cíl cesty i s horskou chatou.



Pohled z vrcholu za ty hodiny trmácení rozhodně stojí. Kdo potřebuje Himaláje, když se může podívat do Jotunheimenu? Pro nás obyčejné smrtelníky je to rozhodně parádní zážitek.







Zpáteční cesta má jednu velkou výhodu - sestup si můžete urychlit sjížděním sněhových polí po zadku.

Řádně vyřízení (výšlap nám nakonec zabral zhruba 7 hodin) končíme den poněkud neúspěšným opékáním cuket, následovaným mini kinem a pivem v autě. Jelikož neprší, začali lítat komáři.