Rumunsko - 8.den: Rudé pískovce Rapa Rosie a brodění soutěskou Ramet se skalními dveřmi

února 09, 2020

Rumunsko - 8.den: Rudé pískovce Rapa Rosie a brodění soutěskou Ramet se skalními dveřmi

Zdravím všechny, moc se omlouvám se za měsíční pauzu - zkouškové je zkouškové. Za týden ale odjíždím na Balkán, takže chci dokončit povídání o našem malém rumunském dobrodružství:

Ráno se opět vydáváme hledat Rapa Rosie. Je to s prominutím už vážně k **** - pískovce rudě září na celý kraj, ale jak se k nim sakra dostat? Nakonec volám taťkovi do ČR, aby zkusil něco vygooglit. Posílá nás do města na úplně druhé straně dálnice - že se dá na správnou stranu řeky prý podjet pod dálnicí kolem starého železničního přejezdu.

Nejen, že k Rapa Rosie nevede žádné značení - cesta k přejezdu vede totální urbánní divočinou, motáme se úzkými rozdrbanými uličkami, kde se na nás podivně koukají místní, než konečně nacházíme onu železnici, která se nám spolu s řekou stává jediným záchytným bodem. Kdybychom neměli jasně řečeno, že tudy máme skutečně jet, asi bychom sem ani nepáchli - asfalt se mění v polňačku a vede kolem jakéhosi vrakoviště a dalších pochybných míst... Nakonec ale skutečně jásáme, protože nás cesta vede po správném břehu pod železnicí! Hned vzápětí nám znova tuhne krev v žilách, protože se ocitáme na poli, jedna traktorová cesta vede kolem řeky, druhá podél dálnice. Nakonec volíme tu, která vypadá, že ji naše městské autíčko bude schopné možná projet.

Když se konečně ocitáme pod Rapa Rosie, naivně si myslíme, že tím náš boj s hledáním cesty skončil. Ale. OMYL. Velkej omyl. Rapa Rosie působí zespodu docela nenápadně, ale zdání klame. Abychom se ke skalám vůbec probojovali, musíme se nejdřív dostat skrz ty keříky a stromy. Vypadají docela nevinně, že? Ale nejsou.

Když se totiž dostáváme blíž, zjišťujeme, že keře a stromy se řítí do hluboké rokle a to, co jsme viděli z louky, byly pouze nejvýše rostoucí koruny. Nakonec se nám daří najít úzkou pěšinu, která ale po čase zase mizí. Prodíráme se soutěskou, všude větve, bodláky, ostružiní - prostě paráda.

Poškrábaní a umoření se konečně dostáváme na druhou stranu vyschlého koryta a stoupáme po travnatých a překvapivě strmých pláních k odhaleným pískovcům.

Teprve když se doškrábeme k poslednímu "bezpečně" dostupnému bodu (rozuměj bez většího ohrožení zřícení pěkných pár desítek metrů dolů do rokle), uvědomujeme si, jak vysoko vlastně jsme. A jelikož se pískovce drolí a já nemám moc ráda výšky (jo asi jsem jedinej takto pošahanej milovník hor), nápad vyškrábat se až na špičku rychle smetám pod koberec.

Výhled na tento přírodní úkaz si ale užíváme.

Zpátky jsme se prodírali jinou cestou, ale taky stála za to. Plní bodláčí jsme se vydali k dalšímu dnešnímu cíli - soutěsce Ramet (či Cheile Rametilor). Cesta kaňonem je nejdříve docela nenápadná, ale po cca dvou kilometrech to začíná být zábava - musíme šplhat po skalách nad vodou, jelikož cesta končí, a pak nás čeká i první perla tohoto kaňonu - úžasné skalní dveře.

A z druhé strany jsou ještě hezčí. Nebudu vám kazit romantický zážitek a neprozradím, zda se dá na druhou stranu dostat suchou nohou nebo zda musíte dveřmi skutečně projít.

Tím však soutěska teprve začíná - hned za dveřmi následuje parádně vymletý kaňon ve tvaru slzy. A tak pokračujeme dál, ve skále už je tentokrát i ocelové lano a v některých místech i stupačky.