Jak cestování ničí přírodu a já ji ničím s ním

Miluji cestování nadevše. Miluji, když můžu objevit nějaké skryté místo a nasát jeho atmosféru. Ale začínám si uvědomovat, že v dnešní době to začíná být docela problém. Jak kvůli přímému, tak nepřímému ničení přírody. Občas, když píšu článek a vybírám fotky míst, o které se s vámi chci podělit, přemýšlím, zda je publikovat, nebo si je raději nechat pro sebe. Jeden blbý hashtag nebo sdílení dokáže v dnešní době zničit nádhernou přírodu, genius loci a případně i kulturu.

Delší verzi článku, kde jdu víc do hloubky, možno přečíst v angličtině TADY.

Když jsem loni zjistila, že kvůli hudebnímu klipu Justina Biebera museli na Islandu zavřít můj zamilovaný kaňon Fjaðrárgljúfur, protože následná vlna turistů zdevastovala okolí, zírala jsem s otevřenou pusou. Byla jsem tam v roce 2015 a potkali jsme šest lidí. Šest. Ne šest set tisíc... Můj blog je naštěstí médium s malým dosahem a jazykovou bariérou, takže vám sem fotky házím s větším klidem. Ale třeba na instagramu už se trochu zamýšlím, než něco zveřejním. U profláknutých míst už to nemá smysl. Ale u těch zatím tajných, na která člověk většinou narazí náhodou, stojí za to občas nenapsat, kde jsou.

Fjaðrárgljúfur, Island (2015)

Cestování nemá být honba za selfíčkem. Ale všechno je hrozně relativní. Co odlišuje mě, samozvaného cestovatele, od asijské turistky se selfie tyčí? Právo vidět svět máme přeci obě stejné. (Máme? Právo vidět svět?) A tak jsem nakonec vykoumala, že rozdíl, který subjektivně vnímám, je ve vztahu k místu. Že turista místo konzumuje, a přispívá ke vzniku naprosto jednolitých, "globálních" míst se stejnými zábavnímu atrakcemi, stánky, kde si koupíte místo lokálních produktů pár cetek vyrobených v Číně, obřími parkovišti, aby nikdo nemusel chodit moc daleko, a v extrémním případě ještě většími resorty s golfovými hřišti, bazény a... je vážně rozdíl mezi tím, jestli si zaplavu v bazénu v hotelu u Plzně anebo v Zanzibaru?

Cestovatel se tomuto konzumerismu lokality vyhýbá, a snaží se zemi poznat takovou, jaká je pro její obyvatele každý den. Místa se jen dotkne, nasaje atmosféru, ale není to jen další položka v itineráři na odškrtnutí. Nenechá po sobě nežádoucí stopy.

Ale i cestovatel svým cestováním přírodu, i když nechtěně, ničí. Můžeme se bavit o emisích. Nejčastěji z dopravy... Moc bych chtěla do Kanady a do USA. Do Kyrgyzstánu. Do Chile. Ta Asie by se ještě dala nějak vymyslet, ale Amerika? Tam se prostě letět musí. Zaoceánské plavby jsou taky extrémně nešetrné. Leda že bych to zvládla na vlastní plachetnici nebo voru, ale takový machr bohužel nejsem. A tak, pokud do té doby neproběhne opravdová "zelená revoluce" a znova nezdraží letecký benzín, poletím. A říkám si, že by bylo super, kdyby aspoň přestali lidi lítat z Prahy do Budapešti, ale ve finále mám stejný podíl viny jako oni. No a naše roadtripy autem... škoda mluvit.

 Reine i Lofoten, asi 50m od silnice.

Co se snažím říct? Že absolutně netuším, jak svou lásku k cestování a přírodě srovnat se svým environmentálním svědomím. Připomíná mi to Šmajsův paradox; střet přírody a kultury. Kultura roste na úkor přírody a vytlačuje ji, ale kultura zároveň bez přírody nemůže existovat, nemůže přežít. A já cestuji na úkor přírody, kterou miluji a chci chránit, ale svým cestováním a poznáváním zároveň přispívám k jejímu ničení.

Abych se vrátila trochu na zem - dimenze negativních dopadů turistiky jsou zkrátka nekonečné. Můžeme se bavit o lokálním dopadu na konkrétní místo, ať už jde o národní park, jediný kaňon, domorodou vesnici nebo i město. Můžeme se bavit o emisích. Odpadcích. Bože, vraždila bych za odpadky. Opravdu není nic jednoduššího, než ten obal od tatranky zase vrazit zpátky do batohu. Někdy si říkám, že lidé nerespektující taková základní pravidla by měli dostat zákaz chodit do přírody. Co v ní vůbec chtějí, když jim na ní očividně nezáleží? Ale pak se zamyslím sama nad sebou a ptám se, proč, když mně na ní teda záleží, proč se chystám jet autem do Norska a propálit kdoví kolik skleníkových plynů (o samotné těžbě, rafinaci a transportu ropy nemluvě). Aha. Jsem prostě pokrytec.

Jak vy vnímáte cestování? Přemýšlíte někdy, jakou stopu po sobě zanecháváte, když kráčíte cizí krajinou?