Česko usychá. A údolí, kde vznikla česká hymna, je zatopené přehradou

Sucho. Přehrady. Témata, která z nějakého důvodu naše vláda spojuje do jedné rovnice. Jakkoli je osvěžující číst pro jednou i jiné zprávy než ty o koronaviru, zmocňuje se mě při jejich čtení podobná bezmoc. Ano, Česko zvolna usychá. Jako Brňák to vnímám obzvlášť silně - bledule kvetou o měsíc dřív, dubnová půda je vyprahlá jako v srpnu a sníh tu ležel možná tak tři dny za celou zimu. Střelická bažinka, kam chodívám pozorovat žáby, byla letos až na hlavní jezírko úplně vysušená.

Srdce mi krvácí, když ministerstvo zemědělství přijde s geniální nápadem postavit v Česku 31 přehrad, aby se vyřešil problém sucha. Protože sorry, soudruzi, ale přehradou se sucho fakt nevyřeší. A ne, neříkám, že přehrady jsou jen špatné. Jenže stavěním přehrad za těžké peníze (a za cenu zatopení nejen vesnic) se vláda snaží záplatovat symptomy, ne řešit problém. A proč? Protože Andy by nikdy nepřipustil, aby ne-jeho firma přišla o kus pole kvůli remízku nebo nedejbože tůni! Ne, Agrofert letos na jaře dokonce tiše vysušil mokřad na Břeclavsku. Protože who gives a fuck.

Co mě osobně nejvíc dostalo, bylo zjištění, že údolí, kde vznikaly verše české hymny, je dnes zatopené přehradou. Víte, takovej ten textík, kde voda hučí po lučinách... Dnes už hučí jenom po betonu Vodní nádrže Vrchlice.

(Střelická bažinka)

Skutečným řešením sucha je citlivá práce s krajinou. Komplexní, protože jakkoli se nám to může zdát nepohodlné, v přírodě spolu všechno souvisí. Takže potřebujeme živé lesy, které vodu vsáknou. Lesy, které se budou pěstovat podle správné druhové skladby pro ten který bioregion a ne podle toho, kdo na nich chce krátkodobě vydělat. Potřebujeme zemědělství, které nebude půdu ničit a rozkouskuje ji na menší políčka, které občas vypěstuje i nějakou protierozní plodinu a bude ochotné obětovat kus lánu pro travnatý pás. Potřebujeme víc stromů, vegetačních pásů a remízků.

A hlavně - potřebujeme malé vodní ekosystémy. Potřebujeme znovu zavodňovat mokřady a tůně, obnovovat rybníčky a jezírka a nebagrovat potoky. Toto je něco, do čeho by se vláda měla opřít. Přitom by nemusela sama ani hnout prstem - stačilo by vypsat inteligentní dotační program pro lokální samosprávy, lesníky a zemědělce, a dostatečně je podpořit při lokálních řešeních.

Místo toho se do takových lokálních projektů pouští soukromníci a nadšenci, kterým není ukradené, jak to s naší krajinou dopadne. Nedávno jsem dělala rozhovor s ekologem Vojtěchem Šťastným, který sedm let urputně bojoval za revitalizaci Sedmihorských mokřadů. Sedm let. U Opavy zase vznikly Kozmické ptačí louky - nebo spíše se vrátily poté, co byla za komunismu nivní oblast odvodněná a přeoraná na pole. Teď se tam díky soukromé iniciativě Kamila Lisala zase vrátila voda a s ní i ptactvo a motýli.

Co tím chci říct? Že to jde - ale těžko. Jako laikům nám nezbývá, než podporovat na komunální úrovni politiky, kteří nestrkají hlavu do písku. A nedovolit, aby nám v Moravském krasu zanikly jedinečné jeskyně, protože někoho nahoře napadlo postavit u Holštejna přehradu. (Jako vážně?!)

(Černovický hájek, Brno)